Foceni_nemocnice_08

„Každý pacient má nějakou perspektivu“

Zaznívá během rozhovoru z úst primáře infekčního oddělení českobudějovické nemocnice a ředitele úseku interních oborů MUDr. Aleše Chrdleho. Zastihnout vytíženého lékaře k rozhovoru byl trochu oříšek, ale podařilo se.

Důležitá je čilá mysl, pohyblivé tělo a dobré vztahy s lidmi kolem sebe. Senioři mohou vnášet moudrost, pohodu, uklidnění a radost namísto nějakého rozčilování se a obav,“ radí primář infekčního oddělení českobudějovické nemocnice a také ředitel úseku interních oborů Aleš Chrdle. S úsměvem ale hned přiznává, že to zatím nejsou jeho osobní zážitky. Vychází hlavně ze zkušeností ze svého okolí, v němž má hned několik aktivních osmdesátníků.

Takže jste připraven se jednou jejich radami opravdu řídit?

Snad každý z nás zažil chvíli, kdy ho převálcovala nějaká nemoc. Chřipka. Život nás zkrátka bolí, i když jsme mladí a moc si to neuvědomujeme. Teprve s  podzimem života zjišťujeme, že už to není s naším zdravím, jak bývávalo, a občas máme tendenci rezignovat a tomu pocitu se poddat. Pozor, jakmile se tomu ale poddáme, tak jsme na cestě z kopce, je to sešup. Moji čilí osmdesátníci přiznávají, že také mají několikařádkový seznam nemocí, z nichž některé jsou velmi závažné a jiné nepříjemné, které jim ztrpčují život. Obdivuji ale jejich odhodlání překonávat ty strasti. Jeden z nich mi řekl, že musí každé ráno půl hodiny cvičit, aby vůbec mohl slézt z postele. I on ale určitě dobře ví, že pokud to nebude dělat a omezí svůj život jen na polehávání a sledování televizních seriálů, tak to není dobré.

Myslíte si tedy, že občas je dobré zatnout zuby a nepohodu překonat? Kdy je ten zlom, abychom požádali okolí o pomoc?

Tady jsou dva nezdravé extrémy. První snažit se vše udělat sám bez pomoci a druhý jenom se vézt a nechat si posluhovat. Překonávat těžkosti v životě je normální a je to v pořádku. Jestliže zpohodlníme a řekneme si, že máme odžito, že to už nechceme překonávat, tak v podstatě jenom čekáme, až to skončí.

Chtěl jste být vždycky doktorem?

To rozhodně ne. Při rozhodování o vysoké škole jsem tápal, až mi jedna teta řekla, ať zkusím medicínu, že v rodině by měl jeden doktor vždycky být. Začal jsem studovat v Plzni a medicína mne začala hodně bavit. Každodenní půlhodinové dojíždění ze studentských kolejí do fakultní nemocnice a zpět jsem ještě před rokem 1989 využil k učení se anglických slovíček. A znalost jazyka mi pak umožnila třeba odcestovat do Ameriky. Na farmě jsem opravoval ploty pro krávy, okopával zahrádky, ale hlavně jsem cestoval a poznával.

V českobudějovické nemocnici jste nastoupil v roce 1995 na infekční oddělení. Byla to cílená volba?

Bylo tu volné místo. Směřoval jsem k interním oborům a tehdy mi stejná teta, praktická dětská lékařka, doporučila, abych tu infekci zkusil i kvůli tehdejšímu primáři Chmelíkovi. Tvrdila, že se snaží oddělení vést dobrým způsobem a že by to mohlo být skvělé pracoviště. Měla pravdu. 

Přesto Vás to ale táhlo stále za hranice.

Asi po patnácti letech práce v nemocnici nás inspirovali naši známí Čechoameričané, kteří v roce 2008 žili v Českých Budějovicích a jejichž děti chodily s našimi dětmi do školy. Tak jsme si se ženou řekli, proč bychom nezkusili cizinu, že možná pak už nebude taková příležitost. Poslal jsem životopis a motivační dopisy do několika anglických nemocnic a létal tam na konkursy. Od té doby vím, že Anglie je nejen kolébkou demokracie, ale také byrokracie. Po roce a půl příprav jsme zakotvili v Liverpoolu, já na infekci v Královské univerzitní nemocnici. Byla to pro mě úžasná životní i profesní škola. Pracoval jsem tam opravdu velmi intenzivně. Někdy si říkám, že za ty dva roky jsem se v některých aspektech naučil víc než za předchozích 15 let v českém zdravotnictví. Pro mě to byly takové dvě další atestace – jedna z tropické medicíny a druhá z managementu a organizace zdravotnictví.

Možná i tyto zkušenosti přispěly k tomu, že jste se stal v českobudějovické nemocnici ředitelem úseku interních oborů.

Jsem jím teprve dva roky a pořád se učím. Formálně to znamená, že se zodpovídám generálnímu řediteli. Primáři oddělení, která jsou zařazená v úseku interních oborů, jdou s problémy nejprve za mnou. Část vyřešíme sami, pokud jde o nějakou systémovou věc, tak to s generálním ředitelem řešíme na úrovni nemocnice.

Můžete porovnat úroveň českého a anglického zdravotnictví?

Je to těžké, protože z pohledu pacienta je charakteristickou součástí britského zdravotnictví dlouhé čekání. Mohli bychom tedy říct, že je dysfunkční. Přijdete na urgentní příjem a klidně tam čekáte i osm hodin. Mezitím vám ale sestry nabídnou džus, paralen, sušenky a s  úsměvem sdělí, že doktoři mají práci a budou se vám věnovat později. V Česku jsme zvyklí mít všechno hned, někdy to označujeme za mentalitu švédského stolu. Na jednu stranu je to dobře, na druhou vidíme, že kapacita systému přestává stačit a něco se bude muset změnit.

V zahraničí se mění pohled na zdvojená vyšetření. Tedy že na jedno vás pošle praktik a totéž pak požaduje nemocnice. Budou se tím řídit i naši lékaři?

Tvrdím, že vyšetření máme dělat jen v situacích, kdy to změní způsob léčby nebo péče o pacienta. Zdvojováním zbytečně celý systém zatěžujeme. Stejné je to ve chvíli, kdy obejdete pár lékařů, každý vám na vaše problémy předepíše lék a vy ve výsledku polykáte třeba 25 tabletek denně. Každý lék má žádoucí, ale i nežádoucí účinky. Praktičtí lékaři by měli pacientovi říct, že i když má seznam deseti diagnóz, musí se dávkování léků nastavit tak, aby se spolu nepraly. Každé vyšetření má svá rizika, ale hlavně zatěžuje pacienty nějakou falešnou nadějí, že objevíme něco zázračného. Zázraky se sice dějí, ale nejde je objednat. Jsem lékař a měl bych vědět, kdy pacientovi novým vyšetřením nebo předepsáním dalšího léku prospěju. Ale měl bych mít také dostatek znalostí a schopností mu vysvětlit, co je prospěšné a co už ne. Ve Skotsku tomu říkají realistická medicína, z Ameriky přichází další prakticky shodný trend, který říká „rozhodujte se moudře“.

Má ochrana před nemocemi nějaké zvláštnosti právě v seniorském věku?

Ano, má svá specifika. Třeba z mého oboru můžeme říct, že neočkovaný senior je jako člověk, který jede autem bez bezpečnostních pásů. Každé očkování výrazně snižuje rizika těžkého průběhu, ať už je proti chřipce, covidu, nebo klíšťové encefalitidě. Na jihu Čech senioři hodně chodí do přírody, a když onemocní klíšťovou encefalitidou, většinou skončí u nás a my vidíme, jak jsou ty průběhy těžké a jaký pak mají problém vrátit se zpátky do života. Stejně tak není žádná ostuda v době respiračních onemocnění vzít si roušku nebo respirátor do čekárny lékaře nebo do městské hromadné dopravy.

On ani pobyt na lůžku v nemocnici není bez rizika.

Jistě. Například podání antibiotik do žíly znamená, že máme někde hadičku, která se může zanítit. Při užívání antibiotik je riziko poničení bakterií ve střevě a může se rozvinout postantibiotický průjem. V nemocnici se lidé mohou i snáz nakazit rezistentnějšími bakteriemi. Jeden z mých lékařských kolegů říká, že nemocnice je nebezpečné místo, takže je dobré, pokud jsme tady co nejkratší dobu. Snažíme se pacienty co nejrychleji zvednout z  postele, pokud to jde, a zajistit jim pokračování léčby v jejich vlastním prostředí. Každý den v nemocnici navíc znamená zbytečné riziko možných komplikací.

Nebojíte se Vy osobně, že se na infekčním oddělení nakazíte nějakou nemocí?

Nemám strach, i když mám z infekcí respekt. Na druhou stranu my o riziku víme a můžeme se na něj připravit. Některé nemoci jsou mezilidsky přenosné, takže používáme ochranné pomůcky, myjeme si ruce, nosíme roušky a rukavice. Během covidu jsme prošli velmi intenzivní zkušeností a říkali jsme, že u nás je bezpečněji než za branou nemocnice právě kvůli tomu, že jsme o tom riziku nákazy věděli.

Vraťme se k Vaší stáži v anglické nemocnici. Přivezl jste si odsud nějaké zkušenosti, které by se daly uplatnit i v  té českobudějovické?

Ano, například velmi podporuji zdravotně sociální sestry, které poskytují individuální pomoc konkrétním pacientům. V Anglii je to běžné, u nás se to úspěšně rozvíjí. Když přijmeme seniora do nemocnice, tak sice většinou vyřešíme jeho onemocnění, ale víme, že nemusí nutně na rehabilitaci a doléčení zůstávat u nás, ale může být ve svém domácím prostředí. Právě to řeší zmíněné zdravotně sociální sestry – pomohou rodině zajistit například chodítko, donášku jídla, převazy a podobně. A pokud to už nejde doma, společně s rodinou hledají náhradní prostředí. To mohou být lůžka sociálních služeb, tedy domovy pro seniory nebo lůžka následné péče. My doktoři a zdravotní sestry léčíme nemocného člověka, ale důležité je vrátit ho nějakým způsobem tam, kde může relativně spokojeně žít.

Vím, že jste byl rovněž s dalšími kolegy průkopníkem hadiček do žíly.

Ano, to jsem se naučil v Anglii, kdy žilní kanyly zaváděné na paži lze používat k delší nitrožilní léčbě. S několika kolegy z interny a ARO se nám podařilo tento postup zavést v nemocnici do běžného užívání.

Plánujete i další změny?

Ruku v ruce s prací zdravotně sociálních sester, kaplanů a paliativního týmu se snažím prosazovat, aby se nepoužívala formulace, že pacient není perspektivní. Vždyť každý             pacient má nějakou perspektivu a naším úkolem je zjistit jakou. Když přijmeme člověka na konci života a sil, tak možná do zítra zemře, ale my se musíme postarat, aby neměl bolesti, nebyl dušný, vyděšený a aby měl možnost rozloučit se s rodinou. I takový pacient má svou perspektivu. Někdy dá největší práci pojmenovat věci tak, jak jsou.

Děkuji za rozhovor.

Mirka Nezvalová

Rozhovor vyšel v 59. čísle Ledax NOVIN. Celé číslo najdete ke stažení zde.
Ledax NOVINY jsou zdarma.
Máte zájem o jejich pravidelné zasílání? Napište e-mail na adresu: info@ledax.cz nebo zavolejte 800 221 022.