Procházkovi: „Velmi jsme ocenili, že lidé byli ochotni věnovat své prostředky na dobrou věc.“

Tím, kdo držel v ruce velmi zkušeně licitátorské kladívko, byl historik umění Jaromír Procházka. Muž, který založil a provozoval od roku 1996 vůbec první aukční síň uměleckých předmětů na jihu Čech. A kdyby nebylo souhry náhod, mohl rodák z Jindřichova Hradce být třeba úspěšným strojařem. Místo toho se ale během let stal doktorem historie a teorie výtvarného umění.

Od strojařiny je to ale pořádně velký skok.

Těch skoků bylo v mém životě víc. Strojní průmyslovku jsem vystudoval v Táboře, protože maminka si nedovedla představit, že bych se živil uměním. Nebyl jsem nejlepším studentem, protože jsem maturitu dělal až na podzim. Pak jsem na vojně vystudoval v Liptovském Jánu kadetku, která školila důstojníky protivzdušné obrany státu, a zakotvil jako vyhodnocovač v Třebotovicích u Českých Budějovic. Byly tam radiolokátory a také letovodi a zažil jsem mnoho cvičení proti imperialistům. Sranda byla, že nám létali kolem hranic a my je sledovali. Ve mně ale pořád někde uvnitř byly vzpomínky na chvíle, kdy jsem jako patnáctiletý začal provádět na jindřichohradeckém zámku. V partě byli i starší kluci, kteří studovali třeba vysokou školu nebo se na ni chystali a převážně to byla filozofie. Pro mě byli vzorem, takže právě proto jsem šel v jejich stopách.

Takže pak už byla volba jasná. Karlova Univerzita, obor dějiny umění.

Nebylo to tak snadné, určitým sítem pro studenty byla zkouška z latiny, což pro mě jako absolventa strojní průmyslovky byla pořádně velká výzva. Já chtěl ale původně studovat užitou malbu, což se mi nepodařilo, takže jsem se vlastně stal historikem umění. A jako ženatý jsem musel nějak život rodinu, tak jsem zakotvil nejprve v okresní galerii a pak v jindřichohradecké pobočce pražského Uměleckoprůmyslového muzea. Tam byly sbírky tapisérií, československá tapisérie měla v té době úžasné jméno, konaly se velké mezinárodní přehlídky ve švýcarském Lausanne a já se díky dalšímu studiu v tomto oboru vlastně stal doktorem historie a teorie výtvarného umění.

Další cesty Vás ale přivedly nejen do Českých Budějovic, ale i do komunální politiky. To byl další velký skok.

To už je všechno historie, takže to vezmeme stručně. V roce 1981 Jihočeské muzeum, o 3 roky později až do roku 1991 památková péče, kde jsem dokonce působil jako náměstek ředitele, a taky jsem ochutnal politiku nejprve jako člen prvního svobodného českobudějovického zastupitelstva za Občanské fórum a pak na 2 roky jako vedoucí odboru kultury na magistrátu. To byl jeden z bezvadných přešlapů mého života. A tak jsem v roce 1993 odešel na „volnou nohu“. Konečně jsem mohl dělat to, co mě bavilo nejvíc. Snažil jsem se založit galerii a pak už byl jen krok k tomu pořádat aukce uměleckých předmětů.

Rok 1996 byl tedy zlomový, protože Váš sen se stal skutečností?

Těch aukcí pak bylo mnoho, ten boom vydržel dvacet let, ale pak se změnily podmínky a postupně se přecházelo na online aukce. To by bylo na hodně dlouhé povídání. Od roku 2010 jsme také začali vydávat knihy o regionálních autorech výtvarného umění. Život šel prostě dál.

Ano, od roku 1999 už jste na to nebyl sám, protože jste potkal svou nynější ženu Světlanu.

Světlana: Já se zamilovala do Jaromíra a pak se ukázalo, že bych mohla mít v jeho firmě široké uplatnění. Pak jsme založili i další firmy, protože jsme potřebovali oddělit i naše aktivity, takže vznikla Aukční síň Procházka, Galerie Procházka, která je nyní i nakladatelstvím, a produkční firma Transars. I když jsem z umělecky založené rodiny, například můj druhý tatínek pracoval ve Slováckém divadle, jsem původním vzděláním inženýrka agronomie na českobudějovické Vysoké škole zemědělské. Po boku Jaromíra jsem se potřebovala profesně dovzdělat, takže na pražské CEMI, což je institut pro management, jsem získala titul MBA a má diplomová práce byla z dražebního zákona.

Vraťme se tedy k oné dobročinné dražbě pro Domácí hospic Ledax. Byla něčím jiná?

Jaromír: Rozhodně, protože probíhala elektronicky už asi měsíc dopředu, takže tak dvě třetiny věcí byly vlastně prodány. To je pro pořadatele skvělá zpráva. Nejhorší totiž je, když o ty umělecké předměty není velký zájem a vrací se zpět původním majitelům. Zajímavá je online dražba také tím, že jednotlivé finanční příhozy účastníci dražby přímo vidí. Při těch dřívějších se buď s případným vydražitelem komunikovalo po telefonu, nebo se dával písemný finanční limit. Do poslední chvíle tedy dřív nebylo jasné, kolik je vydražitel ochotný obětovat.

Světlana: Velmi jsme ocenili, že lidé byli ochotni věnovat své prostředky pro dobrou věc. Akademický malíř Miroslav Konrád, který poskytl do dražby své dva akvarely, dokonce přišel osobně a představil se návštěvníkům, kteří ho třeba znali jen díky jeho obrazům. Myslím, že pro všechny to bylo milé setkání. Také tam byl velmi zajímavý mladý dražitel, který nakonec bohužel neuspěl, což nesl velmi těžce. Ale tak už to na aukcích prostě chodí.

Jaromír: Snad můžeme prozradit, že to byl syn známého jihočeského spisovatele Honzy Štiftera. Své zklamání ale přetavil ve svůj vlastní obraz, kde je nejen licitátor nýbrž i ten vydražený obraz a taky všelijaká tlačítka, díky nimž ho další dražitel přebil. Tak snad ho tahle první dražba neodradila. 

Vy jste organizovali za ta léta celou řadu aukcí. Čím Vás oslovila právě ta pro domácí hospic?

Jaromír: Ona to není první dobročinná aukce, kterou jsme dělali. Myslím, že máme za sebou už dvanáct Andělských aukcí pro Arpidu. Pokud mám být naprosto upřímný, tak v mém věku jedenasedmdesáti let vím, že řada mých známých tuto službu péče využila nebo využívá. Pokud jsme tedy nějak mohli pomoci, tak jsme rozhodně neváhali.

Poznáte, když Vám někdo tvrdí, že ten obraz po prababičce od známého umělce je originál a požaduje za něj vysokou cenu?

Jaromír: To nikdy stoprocentně nezjistíte. V nějaké domácnosti mohl viset po generace, a přesto to nemusí být originál. Rozhřešení mohou dát jen odborné expertízy, ale ani to vás neochrání. Na druhé straně jsou pro obchod daleko nebezpečnější věci, a to pomluvy. Ty se šíří rychle a vůbec nemusí být podložené. Například nedávno se v pražské galerii měl dražit obraz Oskara Kokoschky Žena a otrok za více než 200 miliónů korun. Pak se objevil článek v jednom vídeňském listu zpochybňující vlastnictví a případné restituční nároky. Aukce se tedy nakonec nekonala. Ano, obchod s uměním je velmi složitý.

Nakupovat v obchodě nebo na internetu oblečení či elektroniku umíme snad všichni, ale pořídit si tímto způsobem třeba obraz není asi běžná věc. To je asi něco úplně jiného.

Světlana: Obchod s uměním má jistě svoje specifika, ovšem který obchod je nemá, že? Vždycky je to o tom, že potřebujete mít zboží a pak kupce. Naše Galerie Procházka, která přijímala věci do komisního prodeje, vlastně zprostředkovávala obchod. Důležité je ale mít i ty, kteří vám své zboží svěří. Vy jste jako aukční síň nebo galerie jen zprostředkovatelem. Často to není jednoduché. Použiju jako příměr citát z jedné knihy, že „je to tvrdej, tvrdej obchod a sicilský mafiánský boss je proti tomu farářova babička“.

Mnozí lidé si kupují obrazy jako investiční. Předpokládají zřejmě, že časem se jejich hodnota zvýší.

Světlana: I na to se mě v galerii lidé často ptají. Ten výraz investiční obraz ale nemám ráda. Myslím, že umění má být o tom, co chce mít člověk doma, na co se chce koukat a těšit se tím. Jestli někomu udělá radost malá grafika za tři stovky, tak je to skvělé. Kdo ale má dost finančních prostředků, aby si obraz pořídil jako investici, je to jen a jen jeho volba. Ne všechna díla časem získávají na ceně a zhodnotí se. Leckdy to může být i naopak.

Určitě máte doma i Vy obrazy, které Vás okouzlily a chcete se s nimi těšit. Dohadujete se, které to budou?

Jaromír: Určitě jich v našich sbírkách je několik desítek, ale my máme oba rádi ty velkoformátové, tak se na stěnu vejdou maximálně tři. Ostatní musí být jinde. A jestli se dohadujeme? Samozřejmě, protože když to přirovnám k jídlu, tak někdo má rád telecí, někdo hovězí či vepřové. Záleží na tom, kdo z nás v jakém období je… Naše sbírka se dá rozdělit na visence, tedy obrazy, které momentálně visí. Pak na ležence, ty máme pod postelí, a opřence, ty zatím čekají na svou příležitost. Spor nastává, kdy se z opřence má stát visenec. Jsem ovšem gentleman, tak nechávám vyhrávat ženu.

Předpokládám, že na Jaromírově poslední knize encyklopedii „100 let výtvarného umění v jižních Čechách“ se Světlana rovněž podílela.

Jaromír: Spolupracuje se nám tak, že já cosi napíšu, aby to mělo hlavu a patu, ale čiší z toho teorie. Navíc dávám slovesa na poslední místo ve větě. Aby to mohlo jít ke čtenářům, žena to přečte, málokdy mě pochválí, doplní čárky, tečky, slovesa dá na správné místo. A já už pak jen sklízím obdiv, že se to krásně čte.

Světlana: Jaromír je člověk, který vždycky ví, co přesně chce. Je historik umění, a tak si lidé myslí, že osoby tohoto typu jsou bohémové. Není to pravda! A já v sobě přináším do nakladatelství funkce fotografky, dělám rešerše, přípravu DTP a korektorku, někdy se ovšem s autorem zásadně nepohodneme. Ovšem Jaromír zvládá naše záměry, plány, finance a zásadní jednání. Já jsem potom takový ten servis, bez kterého by to asi všechno nešlo.

A Vaše další nejbližší plány?

Světlana: Pro příští rok chystáme dvouměsíční výstavu stovky obrazů od padesáti autorů s názvem Jihočeská krajina II, která se bude konat ve Vodňanech.

Jaromír: A pokud zůstane nějaký čas, tak já popracuji na svých pamětech. Už na tom dělám tři roky a jsem teprve v dobách na střední škole… Tak uvidíme.

Děkuji za rozhovor.

Mirka Nezvalová        

Mýma očima

V jejich kanceláři jsou obrazy, kam se podíváte. Nejrůznější od malých až po ty velké. Rozměrný stůl, počítač, kde kraluje Světlana Procházková, a poblíž nezbytný popelník, který okupuje zase velmi intenzivně Jaromír. V jejich společnosti se cítíte opravdu skvěle, i když vaše znalosti o výtvarném umění nesahají těm jejich ani po kotníky. Když mluví Jaromír, Světlana se usmívá a občas jen doplní nějakou maličkost, na kterou její o 11 let starší manžel jaksi zapomněl. Naopak Jaromír zase při Světlanině vyprávění souhlasně přikyvuje s nezbytnou cigaretou v ruce. Ona přiznává, že Jaromír dělá všechno pořádně. Když kouří, tak kouří, když leží, tak leží, a když čte, tak prostě vášnivě čte. Do manželství prý vstupovala jako poměrně zralá žena a ověřila si, že odnaučit něco dospělého chlapa je prostě nesmysl. Tak mu v případě potřeby klidně podá ten popelník, aby on nemusel vstávat.