„Ještě jsem netrávil Vánoce jinak než v Budějcích.“

Teď právě tady ležím naprosto, ale naprosto vyčerpanej, nemám vůbec žádnej hořčík v těle, je mi zle únavou. Ležím na gauči po natáčecím dni Krále Šumavy, kde mám roli, kterou mám moc rád, moc se mi líbí. No a je to takový těžký, protože vstáváte třeba ve čtyři ráno, máte ten režim úplně obrácenej, a jsem furt na place. Je to těžký, ale já tu práci miluju, neměnil bych.

A jak „vznikl“ herec Jiří Mádl?

Asi v několika fázích. Ta první byla určitě už ve školce. Když se dívám na nějaký záznamy z té doby, tak tam byla ta potřeba něco předvádět. Když lidi zjišťujou, že to dělám autenticky, tak prostě na to reagujou, což se mi asi hodně líbilo. Pak jsem na základce dělal různý scénky, pak i na gymplu, to jsme hráli i v divadle, a furt se to se mnou táhlo. Já si nějak říkal, že když všechno selže, tak pořád můžu bejt ještě herec. To si pamatuju, že jsem si to dlouho v mysli tak říkal. A nějak se to stalo. Asi všechno selhalo, nebo co…

Byl jste ve škole hodný nebo zlobivý chlapec?

Myslím si, že jsem byl ve škole docela hodnej. Možná jeden rok na gymplu jsme se spolužákem Adamem opravdu hodně zlobili, ale vůbec nevím, čím to bylo daný. Prostě se to tak sešlo, že jsme za jeden rok měli tři podmínečný vyloučení, který vlastně nebyly moc podmínečný, ale vím, že se nám hodně hrozilo, ale nic závažnýho. Prostě nějaký smích v hodině, jednou jsme šli za paní profesorkou, která měla narozeniny, a poprosili jsme ji, jestli nám může dát tác svých zákusků. Ona nám je dala a pak, když se vzpamatovala, tak si nás nechala najít a stěžovala si, co je to za drzost. Ale ten tác nám dala, tak to bylo takový vtipný.

Vystudoval jste nejen prestižní budějovické Biskupské gymnázium, ale absolvoval jste obor sociální a masová komunikace na Univerzitě Jana Amose Komenského v Praze. Studujete jazyky. Podílíte se na různých vzdělávacích projektech. Kde se bere ta touha po vzdělání?

To netuším, ale je tam. Je velká, ale zároveň bych neříkal úplně nutně, že to je jenom touha po vzdělání. Mě baví proces učení, mně se prostě líbí bejt ve škole. Rád poslouchám, když mi někdo říká něco, co je zajímavý a ví o tom hodně. A to nikdy nepřestalo, mám pocit, že to prostě pokračuje. Jazyky jsou super v tom, že tři se stejně nikdy nenaučíte tak jako svůj rodnej jazyk, takže můžete furt a furt na tom makat, je to taková bezedná studnice zájmu. Je to aktivita, kdy prostě cejtím, jak se ten můj mozek kypří, když mluvím cizíma jazykama a dělám to často. Občas zajdu na nějakej kurz nebo přednášku, která mě zajímá. Když někde najdu leták s informací, že někdo něco ví a bude o tom mluvit, tak je to pro mě hrozně silný. Jsem za to vlastně rád, dokonce myslím, že je to jeden z mých největších darů. Ta láska k procesu učení.

Pro mladé talentované lidi z dětských domovů a pěstounských rodin jste založil Arte Fond Jiřího Mádla. Kdy Vás to napadlo a jak Arte Fond funguje?

Přiznám se, že v poslední době z několika důvodů trochu stagnuje. Ale to neznamená, že přestane fungovat, nebo že by před tím fungoval špatně. Myslím si, že fungoval velmi dobře a ten zájem dětí z dětskýho domova o nějaký umělecký vzdělání tam je pořád. Samozřejmě že bych byl rád, kdyby byl větší a i kdybychom měli pro ně větší prostředky. Umělecká branže je plná nejistoty, čekání a těžkostí s tím zaplatit složenky. A myslím si, že dětem z dětskýho domova takové zaměstnání nikdo nedoporučuje. Jejich život sám je hodně danej existenční nejistotou, a proto je taková tendence je ponoukat třeba k matematice, aby vystudovaly ekonomku, nebo aby šly dělat reality, nebo něco, kde není moc velkej risk. Kde to můžou vlastně dělat s nějakým pocitem, že za prvé ta profese nejspíš nezanikne, a za druhé, že prostě mají nějakou jistotu. Kdežto herců je opravdu hodně a hlavně talentovaných je hodně, ale svět jich potřebuje hrozně málo. Je docela dost těch, který vlastně nejsou objevený a možná nikdy nebudou. A to je těžký. Výsledek toho všeho je, že děti z dětských domovů jakožto lidi s unikátní životní zkušeností se do toho nehrnou a přichází o šanci se umělecky projevit a zároveň umělecký svět přichází o ně, o tu unikátní zkušenost, pohled na svět a možná zase o  jistou citlivost.

Pomáháte Centru Arpida v Českých Budějovicích. Byl jste ambasadorem v projektu Můj nový život, moderoval jste benefiční koncert pro Domácí hospic Ledax. Jak si tyhle charitativní projekty vybíráte?

Když se člověk stane známým, tak těch oslovení z různých charitativních subjektů, činností přichází hodně a přichází téměř každej den. A mně jenom chvilku trvalo tehdy, když mi bylo těch sedmnáct,  se v tom zorientovat. Můj radar je docela jasnej, neříká úplně, co je špatně, lepší a tak, ale říká mi jenom to, co je mi blízký, nebo to, o čem vím, že vydržím. A výběr? Arpida je jasná. Znám ji od svých šesti let, kdy jsem tam byl na své narozeniny 23. října na dni otevřených dveří. Od tý doby mám k Arpidě velmi silnej vztah. Když jsem se stal veřejně známým, byla Arpida jasná volba. Myslím si, že naše spolupráce je čím dál užší a frekventovanější. V projektu „Můj nový život“ jsem byl ambasadorem pět let. Doktorka Lucka Hrdličková je velkej tahoun. Mně v tom bylo dobře, moc dobře, jenom jsem po těch letech prostě cítil, že to chce novou energii. Pak jsou samozřejmě jednorázové projekty, který se stanou  nárazově, ze kterých může vzniknout něco trvalejšího, ale to je vždycky těžký říct. Těch věcí bylo hodně, některým jsem se věnoval třeba rok, dva nebo čtyři a pak to prostě z nějakých důvodů ten můj život opustí.

A koncert pro Domácí hospic Ledax?

Ledax mě oslovil přes moji milovanou učitelku němčiny z gymnázia paní Moravcovou, která je mimochodem už dneska takovou naší rodinnou přítelkyní. Když její muž opouštěl tento svět, využili právě služeb Ledaxu. Tehdy mě tak hezky a citlivě oslovila a já jsem si říkal proč ne, proč nepomoct ještě dalšímu subjektu v Českých Budějovicích. Jsem celým svým srdcem pro Arpidu, ale když to půjde, tak pomůžu rád i tady. Myslím si, že to je pro mě zase to, že rád vyplňuji ty díry. Miluju modlitbu Františka z Assisi, který vlastně mluví o kontrastech, tam kde je tma, tam přinesme světlo. Já se snažím v charitě k tomu takhle přistupovat. Ona je spousta dobrých věcí, ale na některý je tak nějak víc vidět a je hezčí se s nima spojit. A věřím, že v hospici možná nejsou tou úplně, nechci to vůbec nějak shazovat, opravdu těžko hledám to slovo, ale řekněme, že třeba nejsou tou malebnou charitou. Je to něčím konečný, je to něco, co možná slyšet tolik nechceme, ale přijde mi správný mít něco, co se týká dětí, a něco, co se týká toho odchodu ze života, protože to je taky život.

Jste muž mnoha profesí – herec, režisér, scénárista. Jaká z nich je Vám nejbližší?

Myslím si, že trošku radši jsem před kamerou, protože to není takovej stres. Ale nemůžu říct, čím jsem víc. Prostě jsem obojím hodně. Prostě mám obojí rád. A rád chodím na všechno možný do kina. Jak se říká, nikdo k vám nemůže mluvit dvě hodiny ve tmě. Ani papež. Film má největší sílu na světě se vám dostat pod kůži, když je dobrej, takže lidi by tam měli chodit.

Je ve Vaší filmografii film, který máte nejvíc rád?

Mám rád film Hra, ve kterým jsem hrál, mám rád Deníček moderního fotra, taky film Konfident a z pohádek mám hodně rád Peklo s princeznou.

Za svou práci jste získal mnoho ocenění. Mimo jiné jste držitelem Českého lva. Jste také nejmladším hercem, který dostal ocenění Křišťálový Globus za nejlepší mužský herecký výkon na MFF v Karlových Varech. Co pro Vás tato ocenění znamenají?

Jakýkoliv ocenění jsou nějakým potvrzením, že to, co děláte, děláte dobře. A to ocenění je samozřejmě následným povzbuzením. A já bych samozřejmě rád dostával ceny vždycky a všude, ale i ty ceny jsou určitá politika. To nemyslím vůbec ve špatným. Prostě to tak je, vždycky je třeba něco jakoby podpořit. Ono, když je někdo dlouho teenagerovský idol, tak působí ještě dlouho po tom, co už je třeba trošku starší, takovým neohroženým dojmem. A jak říkal jednou Jean Paul Belmondo, „idolové nedostávají ceny“. Tak jsem rád aspoň za ty, co mám. Mám jich docela dost, ale myslím si, že to je vždy daný nějakou situací a já chápu, že ceny často musí někoho podpořit, možná i někoho objevit, což vlastně není můj případ.

Velmi se mi líbil Váš film „Na střeše“. Jen tak se nerozpláču, ale tento film mě dostal. Co Vás inspirovalo?

Film „Na střeše“ jsem napsal na škole v New Yorku, kde jsem studoval scenáristiku. Psal jsem ho především tak, aby byl realizovatelnej v rámci studentských poměrů, aby to bylo řekněme produkčně přívětivý. Dal jsem tam tedy jenom jednu lokaci, byt, ulice, chodbu, květinářství. Best Buy, což u nás byl DATART, a z toho jsem vycházel. Snažil jsem se vytvořit na tomhle malým prostoru hezkej příběh.

Začal jste pracovat jako velmi mladý, vlastně dřív, než je v Čechách zvykem. Jak dlouho jste v pracovním procesu? Nepřipadáte si někdy starší, než ve skutečnosti jste?

Jo, třeba teď si připadám opravdu hodně starej. Ale je to těžký, já jsem se díval v televizi na to, jak je to s těma důchodama a tam je pracovně aktivní doba v lidským životě třicet dva a půl roku. To vlastně znamená, že bych měl jít třeba za deset let do důchodu. Tak uvidíme. U mne je to daný tím, že jsem začal od šestnácti let pracovat naplno a člověk je pak takovej rozstřílenej a unavenej. Strašně unavenej.

V Ledaxu poskytujeme služby především pro seniory. Jak vnímáte stáří? Přemýšlíte o něm?

Upřímně o stáří začínám přemýšlet poprvé teď v posledních měsících. Možná je to tím, že se mi narodil syn a jsem s ním hodně. A člověk najednou cítí, že se to posouvá, že už toho následovníka má. Teď mi umřela babička, takže koloběh života vnímám možná intenzivněji. Ale kde se vidím za ta léta, záleží na těch proměnných, jaký to stáří bude, kolika let se dožiju, je toho samozřejmě strašně moc. Kdo o tom ví víc než Ledax? Nevím, chtěl bych, abych se v životě něco naučil a s tím odešel.

Těšíte se na Vánoce?

Ještě jsem nikdy netrávil Vánoce jinak než v Budějcích. A letos to bude znova tak. Takže nic novýho, byť to bude už s mým synem, na to se těším. Chci ho vidět u vánočního stromku, on je samozřejmě ještě malinkej, bude mu 26. prosince rok, on je takovej náš Ježíšek. A jednou bude to datum nenávidět, protože budou Vánoce a pak jeho narozeniny. Bude nám nadávat za ten timing, ale já se těším, budou to určitě nový Vánoce.

Pečoval jste o svého malého bratra. Využíváte těch zkušeností při své otcovské roli?

Mimo kojení jsem dělal úplně všechno a samozřejmě to využívám. Ale možná právě proto jsem cítil, že jakoby dítě nepotřebuju. Opravdu to bylo zvláštní, jak někdo měl ty tendence. Tak možná jak  dlouho pracuju, od brzkýho věku jsem dělal všechny věci spojený s rodičovstvím, tak to je takový. A člověk přemejšlí jinak. Samozřejmě dneska jsem rád, že syna mám. Moc, a cítím se zatím ve výchově zkušenej.

Prozradíte svá oblíbená jihočeská místa?

Úplně nejradši mám Leptač u Prachatic, kde jsem vlastně vyrůstal, jezdili jsme tam na chatu a já tam trávil hodně času. Moc rád mám Terčino údolí. A samozřejmě mám moc rád Budějce. Je to moje rodný město, chodil jsem osm let do školy přes náměstí Přemysla Otakara II., člověk si tu cestu zamiluje. Mám-li říct jedno místo v Českých Budějovicích, tak je to Piaristický náměstí a ty dvě sochy u jednoho z východů, kde je lebka, kterou si hladím pokaždý, když kolem procházím. Prý to přináší štěstí.

Co Vám dělá radost? Na co se těšíte?

Rád čtu, rád ležím ve vokně, koukám ven, poslouchám hudbu. Rád hraju hokej, rád se opíjím v cizím městě a rád jezdím vlakem. A miluju nečekaný dny volna o samotě.

Děkuji za rozhovor.

Jana Grillová