profesor Libor Grubhoffer

„Přej a bude ti přáno.“

Říká v rozhovoru profesor Libor Grubhoffer, ředitel Biologického centra akademie věd v Českých Budějovicích. Je předním českým virologem, v období covidu byl velmi žádaným odborníkem, který se často vyjadřoval v televizi, rozhlase i novinách. Přiznává, že nejlépe si odpočine v rodné hospůdce na okraji Žďárských vrchů u Poličky. Ještě pořád by prý uměl načepovat pivo. Jen ho mrzí, že za dob intenzivního pomáhání prarodičům a rodičům v lokále se nestihl naučit hrát mariáš. Jako vědec ho totiž považuje za chytrou hru.

Čas mládí prožitý v hospodě může být do­cela zajímavou životní inspirací.

Určitě, ale právě mě to vyrůstání v lokále vychovávalo v tom smyslu, že jsem nikdy neměl potřebu kouřit nebo zvýšenou mě­rou konzumovat alkohol. Jasně, že jsem si jako pasivní kuřák užil hospody dosyta, protože často tam přes kouř nebylo ani vidět. Když tyhle zlozvyky objevovali moji kamarádi, mě už to nelákalo. Na druhou stranu to bylo úžasně inspirující v tom, že jsme žili s prarodiči i rodiči v jedné do­mácnosti, a k tomu ještě sousedé v lokále. Podat komukoliv pomocnou ruku rozhodně nebylo žádným problémem.

Kde se ve Vás vzala tou­ha jít studovat bioche­mii?

Vlastně díky dědečkovi a pak panu učiteli Jar­milu Feltlovi. V rodině Grubhofferů bývalo tra­dicí, že všichni se živili jako obchodníci, majite­lé koloniálů nebo hostin­ští. Ačkoliv dědeček, kte­rý pocházel ze dvanácti dětí, chtěl být učitelem, nakonec stejně skončil u pípy. Sice jim s babičkou majetek jako drobným živnost­níkům po roce 1948 sebrali, ale nakonec mohli v domě zůstat a provozovat tam pohostinství a malý obchod se smíšeným zbožím pod hlavičkou Jednoty. A právě on mě brával na procházky a vykládal spous­tu věcí. A Jarmil Feltl mi pak pomohl vy­řešit problém, jestli studovat biologii, nebo chemii. Nasměroval mě totiž ke studiu biochemie na přírodovědecké fakultě Uni­verzity Karlovy. Už tehdy jsem se chtěl vě­novat původu nebezpečných onemocnění, což se mi nakonec podařilo.

Takže jste se vlastně stal lovcem mikro­bů.

Ano, naskytla se možnost nastoupit do Ústavu sér a očkovacích látek k docentu Dimitriji Slonimovi a být asi jeho posled­ním doktorandem. V myšlenkách se den­ně vracím do jeho laboratoře, vzpomínám na něj velmi intenzivně a doslova si s ním povídám. V pandemii covidu jsem si říkal, jak by se on díval na některé otázky. Byl to velmi hrdý Jihočech narozený v Blatné a každému mladému člověku bych přál, aby měl tu životní šanci být v blízkosti takového člověka a vyrůstat pod jeho zá­štitou. Když se dostanu do situace, že se musím rozhodnout ve vztahu k mým dok­torandům, tak si vždycky představím Míťu, s jakou mírou velkorysosti by se zachoval on. A jsem rád, že naši současní doktoran­di jsou opravdu úžasní a mám z jejich vý­chovy nesmírnou radost.

Proč jste vlastně opustil místo, které Vás profesně naplňovalo, a zamířil do Čes­kých Budějovic?

To víte, že se mi z Prahy vůbec nechtělo. Byl už jsem ale ženatý a šance na získá­ní bytu byla minimální. Tehdy se na jihu Čech chystalo Biologické centrum tehdy Českosloslovenské akademie věd, což byl takový grandiózní projekt komunis­tické vlády, a naskytla se i možnost byd­lení. Dimitrij Slonim byl sice mezinárodně uznávanou kapacitou a legendou v proble­matice vakcín, ale já nakonec zamířil doParazitologického ústavu do Budějovic s tím, že se budu věnovat problematice klíšťové encefalitidy, a tedy stále virologii. To byla ostatně moje podmínka.

Nastoupil jste v roce 1986, to ještě zda­leka nebyly dveře pro nejrůznější příhra­niční vědecké spolupráce otevřené.

Nějaké kontakty jsme měli, ale naše pra­coviště bylo spíše odstrašujícím příkla­dem, kam se člověk v tehdejší biologické vědě může vrtnout. Nakonec ale přišel ten zázrak v podobě listopadu 1989 a my si uvědomili, že nesmíme ztratit ani mi­nutu a musíme využít každé příležitosti. Naši starší kolegové nám zprostředko­vali dlouhodobé pobyty na zahraničních pracovištích v USA, Anglii či Německu, což bylo velmi důležité. Já se například vypravil na stáž do Ameriky, což se nám zase vrátilo v podobě kontaktů s předními laboratořemi ve světě. Díky tomu všemu se situace v Budějovicích diametrálně změnila. Ostatně, měnilo se leccos, takže jsme se začali scházet jako přípravný vý­bor biologické fakulty. Byl to šťastný pro­jekt, který se nám vrátil v podobě zdroje té mladé krve studentů přírodovědecké fakulty, kteří přicházeli do laboratoří naše­ho biologického centra. Nám se pak po­dařilo mnohé z nich nadchnout a motivo­vat k bádání. Jdou v našich šlépějích a většina nám dělá velkou ra­dost.

Přiznám se, že jsem si Vás léta spojovala hlavně s výzkumem klíšťat.

Bohužel, měli jsme tehdy řadu omezují­cích možností nejen v oblasti finanční, ale i přístrojové, takže jsme se nemohli pou­štět do žádné velké vědy na viru klíšťové encefalitidy. Nechci zabíhat do úplných podrobností, ale mimo jiné v sousední Vídni už se odehrávaly v laboratořích věci, kterým jsme nemohli konkurovat. Tak jsme si řekli, že by bylo zajímavé podívat se na chemické procesy, které se odehrá­vají uvnitř těch klíšťat. Kontaktoval jsem kolegy v nedalekém Entomologickém ústavu a snažil se vlastně pochytit od jejich studovaných hmyzích modelů nej­různější přístupy, které by se nám potom mohly hodit při studiu klíšťat. Myslím, že se nám to vyplatilo. Dokonce jsem se i díky tomu dostal ještě před listopadem ‘89 na půl roku do Uppsaly do Švédska, kde jsem studoval raky. Oba tyto organis­my zoologicky totiž patří mezi klepýtkat­ce.

Pojďme od klíšťat odskočit k tomu, že jste byl také jedno období rektorem Jiho­české univerzity.

Odskok je to sice veliký, ale rozhodně jsem to považoval za něco, co mi bylo sesláno z nebe v tom, že chci naplnit tu svoji misi pro Jihočeskou univerzitu a Biologické centrum. Pro kvalitní vzdě­lávání a vědu na jihu Čech. Považoval jsem to za obrovskou příležitost, a když se vrátím zpět, tam nemám důvod stydět se za cokoliv. I to, že se mi nepodařilo po několika komplikovaných volbách obhájit svůj post, druhé období beru zpětně jako důkaz, že jsem byl dostatečně nekompro­misní v nárocích, které jsem na některé nejmenované fakulty měl. Když mi pak kolegové z Biologického centra řekli: „Li­bore, když Tě nechtějí na univerzitě, tak my tě chceme u nás,“ tak to bylo takové zadostiučinění. Moje hlavní manažerské heslo je to, aby pracovití lidé chodili rádi do práce.

O Vás je známo, že se nebojíte jít proti proudu a své názory říkáte nahlas. Mám na mysli to, že jste odmítl například jet jako rektor Jihočeské univerzity na Praž­ský hrad.

Vlastně jsem nebyl pozván, protože jsem vyjádřil veřejně svůj nesouhlas s krokem prezidenta Zemana, který odmítl pode­psat profesorský dekret Martinu C. Put­novi. Projevil tak netoleranci k jeho osobě. Považoval jsem to za naprosto nepřijatel­né chování hlavy státu nehledě na to, že na takové jednání skutečně prezident po­dle příslušného zákona právo nemá. Pak jsem tedy nebyl pozván na slavnost­ní ceremoni­ál k 28. říjnu a na základě toho se přidala většina rektorů. Podobně byl potrestán nepozváním i tehdejší rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek. Ten zase pro změ­nu nepovolil vstup prezidenta Zemana na půdu univerzity při jeho návštěvě Brna v době vrcholící volební kampaně.

Předpokládám, že při Vašem pracovním vytížení nebýváte moc často u rodinného stolu.

Máte pravdu, s mým soukromým životem je to trochu horší. Moje manželka i dcera mají určitě svatozář, protože se neumím odpoutat od pracovních záležitostí, a tu­díž neumím ani moc dobře odpočívat. Vlastně si říkám, že je to taková oběť za ten obrovský dar svobody, který přišel v roce 1989. Konečně totiž máme mož­nost budovat naši společnost, ale i vědu. Společně s těmi demokratickými vyspělý­mi zeměmi světa.

Váš rok narození by ale mohl být šancí začít trochu brzdit, nemyslíte?

Na tohle nemám čas vůbec myslet a při­znám se, že jsem vlastně ještě nenašel odvahu k tomu, abych pracovní problema­tiku opustil. Jistě, samozřejmě to přijde, protože výměna generací je i v naší bran­ži a vědeckém světě rozhodně na místě. Mou největší radostí jsou mladé kolegyně a kolegové, uspokojuje mě sledovat, jak se jim daří, a to je pro mě obrovský objev.

Jste trojnásobným otcem, jdou děti ve Vašich stopách?

Patřím mezi hodně liberální otce, nikdy jsem necítil potřebu své děti směrovat k nějakému badatelství. Ukázalo se ale, že si jdou svou skvělou cestou. Václav se upsal společenským vědám, je kulturní historik a italianista, působí na Jihočeské univerzitě a vykročil velmi úspěšně právě na tu badatelskou dráhu. Druhý syn Ma­rek mi před maturitou řekl, že chce dělat něco užitečného – a to mu věda moc nepřišla. Rozhodl se, že se chce věnovat mozku a v současné době pracuje na neu­rochirurgii v českobudějovické nemoc­nici. Dcera Anička bude maturovat příští rok, ta zase snad už ve 2. třídě propadla francouzštině a chce studovat ve Francii chemii a biologii. Tvrdím, že člověk by měl svým povoláním inspirovat, ne prosazo­vat ten směr. Tak doufám, že tak to berou i mé děti.

Skoro se bojím zeptat, jestli máte nějaké koníčky. Čas na ně asi určitě není.

Až jednou budu v důchodu, tak mě roz­hodně čeká spousta nepřečtených knih. Chystám se taky, že se pustím do psaní nějakých pamětí.

A dědeček Jindřich mi kromě lásky k přírodě předal i vášeň pro sbírání známek. Bohužel, sběratelství je vlastně velmi náročná práce a potřebuje hodně času, který nemám. Zatím tedy známky spíše vrším a snažím se, aby byly v suchu a přežily to, jak s nimi zacházím.

Máte ještě nějaký osobní sen? Třeba docela malý…

Víte, žijeme ve střední Evropě, která má čtyři roční období. Tak já bych rád v každém z nich si vzal týden dovolené a za pěkného počasí bych se vydal nejen do Žďárských vrchů, ale i putoval po jižních Čechách a rozhodně nevynechal mé milované Novohrad­ské hory. Zatím se mi takový čas nenaskytl.

Můžete své životní krédo shrnout do jediné věty?

Napadá mě spousta vět, které by vyjádřily mou životní filozofii. A pokud mám šanci jen na jedinou, tak tady je. Přej a bude Ti přáno.

Děkuji za rozhovor.

Mirka Nezvalová

Mýma očima

Znám profesora Libora Grubhoffera ze své novinářské praxe už léta. Nikdy se mi nestalo, že by zpátky velmi rychle nereagoval na tele­fonát, který kvůli pracovnímu vytížení nemohl přijmout. Vždycky se snažil najít čas, kdy bychom si mohli pracovně popovídat. Sám mi vařil v jeho pracovně čaj nebo i kávu a vůbec nedával najevo, že je jeho pozice hodně vysoká.

Když jsme si spolu povídali pro naše noviny, nabídl mi vaječný koňak, který dostal jako ocenění od jedné milé kolegyně z Akademie věd. Dozvěděl se od ní, že se díky koronavirové šlamastice stal v rámci monitorování publikačních aktivit loňským absolutním vítězem v nejrůznějších mediálních výstupech. Celkem byly jeho názory v médiích publikovány vloni 1265krát. Přiťukli jsme si miniskleničkou a on jen tak mezi řečí prohodil, že právě připravuje podklady pro to, aby znovu mohl aspirovat na post rektora Jihočeské univerzity. Tedy toho, kdo má šanci stát v jejím čele a opět udávat směr. Nejen univerzitě, ale i všem na ní bych to moc přála. Mimo jiné i pro hlavní manažerské heslo profesora Grubhoffera: „Aby pracovití lidé chodili rádi do práce.“

Libor Grubhoffer

Narodil v roce 1957, vyrůstal v Oldři­ši u Poličky. Vystudoval gymnázium, absolvoval na Přírodovědecké fakul­tě UK v Praze studium biochemie a v Ústavu sér a očkovacích látek v Praze získal doktorát v mikrobiolo­gii/virologii. Stál u zrodu Biologické fakulty Jihočeské univerzity. V roce 1994 se stal ředitelem Parazitolo­gického ústavu AV ČR, v roce 2004 byl zvolen děkanem Biologické fa­kulty (od roku 2007 Přírodovědecké fakulty) JU a v roce 2012 byl zvo­len rektorem Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Dnes půso­bí jako ředitel Biologického centra Akademie věd v ČR. Má 2 syny, dce­ru a 1 vnoučka.

Rozhovor vyšel v 51. čísle Ledax NOVIN. Celé číslo najdete ke stažení zde.
Ledax NOVINY jsou zdarma.
Máte zájem o jejich pravidelné zasílání? Napište e-mail na adresu: info@ledax.cz nebo zavolejte 800 221 022.