„Pomoc není otázkou peněz, ale srdce.“

Motto Nadačního fondu Mathilda je „Pomáháme pomáhat“. Již více než 20 let velmi usilovně pomáháte nevidomým. Proč jste se zaměřila na pomoc zrakově postiženým lidem?

Po svém návratu do Československa jsem přemýšlela, kde bych mohla být užitečná. V mém rozhodování mi hodně pomohl Kardinál Miloslav Vlk. Jednou jsem byla pozvaná na koncert Sukova kvarteta. Tam jsem se potkala se zástupci České unie nevidomých, kterým šel výtěžek z tohoto večera. Domluvili jsme se, že jím pomohu při organizování dalších koncertů. Nakonec z toho bylo 15 koncertů nevidomých sólistů se symfonickým orchestrem ve Španělském sále. Ale bylo toho mnohem víc, například pomoc při budování střediska pro výcvik vodicích psů pro nevidomé. Pomáhala jsem Společnosti pro ranou péči, nevidomým sportovcům a dalším skupinám zrakově postižených. V roce 2010 jsem se společně s dalšími přáteli rozhodla založit Nadační fond Mathilda. A to především proto, abychom se mohli lépe soustředit na námi zvolené projekty, jejich podporu a realizaci.

Čemu se Nadační fond Mathilda věnuje?

Primárním cílem je pomoc nevidomým: pomáháme jednotlivcům, ale také podporujeme projekty jiných organizací, které v konečném důsledku významně pomáhají takto postiženým lidem. V prvé řadě to je výcvik vodicích psů. V minulém roce jsme díky ČEZu koupili ze zahraničí chovnou fenu. Díky ní jsme založili svůj vlastní chov, ze kterého máme kvalitní štěňata. Velmi důležitý je projekt sociální rehabilitace, který přes 25 let dělá Tyfloservis. Věnuje se lidem, kteří v dospělosti přišli o zrak, a vrací je zpět do života. Pořídili jsme jim automobily, aby mohli snadněji navštěvovat své klienty. A také jsme přispěli na speciální výcvikové kuchyně, ve kterých se nevidomí učí bezpečně vařit. Podporujeme také hudebníky se zrakovým handicapem. Přispíváme jim na kvalitní hudební nástroj a také jim dáváme příležitost vystoupit s orchestrem na koncertech, které pořádáme ve Stavovském divadle a v Černínském paláci.

Je to velký pracovní záběr náročný na organizaci. Máte například velmi pěkné a hlavně uživatelsky příjemné webové stránky – www.mathilda.cz. Kolik máte spolupracovníků?

Moc jich tedy opravdu není. Máme tři instruktorky výcviku vodicích psů, dva instruktory počítačové výuky, redaktora časopisu, správce digitální knihovny, dva administrativní pracovníky, ale hlavně hodně lidí, kteří nám pomáhají zcela nezištně. Za to jim moc a moc děkuji.

Jak jste začala pracovat s vodicími psy?

Když manžel, italský diplomat, působil v Norsku, tak jsem se tam seznámila s vynikajícím cvičitelem vodicích psů pro nevidomé, s panem Andersonem. Poté jsem do Osla pozvala skupinu lidí, kteří začínali s výcvikem v Čechách. Bylo to velmi prospěšné. Díky dlouholetým Andersonovým zkušenostem jsme se vyvarovali velkému množství chyb.

Jak dlouho trvá vycvičit jednoho vodicího psa? Kolik jeho výcvik stojí?

Výcvik vodicího psa začíná v jeho čtyřech týdnech, kdy vybíráme vhodná štěňata. První rok stráví v rodinách dobrovolníků, kteří se starají o jejich socializaci. Pokud jde vše jak má jít, tak v jednom roce nastupuje pejsek do školy. Tady začíná samotný výcvik, který trvá šest až osm měsíců. To podle toho, jak je pejsek šikovný. Celý proces je velmi náročný. Také tomu odpovídá cena – 260 000 Kč.

Kolik vodicích psů jste již předali?

V Mathildě jsme zatím předali přes 30 vycvičených psů, kteří denně pomáhají svým nevidomým páníčkům.

Co musí vycvičený pes umět?

Musí toho umět opravdu hodně. Vyhledá na povel silniční přechod, najde schody, dveře, vyhýbá se překážkám - i takovým, které jsou až v úrovni hlavy. Nejdůležitější je, aby nevidomého člověka bezpečně provedl různými terény a bez úhony přišli do svého cíle.

Všimla jsem si, že se ve městech objevuje bílá značka Tyfloservis. Jaké služby Tyfloservis zajišťuje?

Tyfloservis je jeden z projektů, které náš nadační fond velmi podporuje. Je to velmi důležitá služba lidem, kteří v dospělosti přišli o zrak. Tyfloservis má v každém kraji své zastoupení. Jeho instruktoři navštěvují nevidomé u nich doma, ale také je učí ve svých střediscích. Dá se říct, že je vracejí zpět do běžného života. Učí je orientovat se a chodit s bílou holí, učí je bezpečně vařit, starat se o své oděvy, prát, žehlit, a to vše bez zraku. Není to vůbec jednoduché. Doporučuji všem, aby si doma se zavřenýma očima zkusili některé jednoduché úkony, které běžně dělají za pomoci zraku. Teprve potom si uvědomíte, jak je to složité.

Každoročně pořádáte benefiční koncerty pro Mathildu v Nostitzově divadle. Jak souvisí s vaším rodem dříve Nostitzovo, dnes Stavovské divadlo v Praze?

Divadlo postavil můj prapraprapradědeček František Antonín Nostitz-Rieneck. Jsem velmi ráda a děkuji Národnímu divadlu, že nám jednou za rok Stavovské divadlo „zapůjčí“. Můžeme zde veřejnosti ukázat, že i nevidomí mohou podat vynikající hudební výkony. Většinou vystupují s orchestrem a nezřídka je to poprvé na tak velké scéně. Je to důležité pro jejich další umělecký růst.

A Nostitzovo kvarteto?

Na začátku 90. let mě oslovili mladí hudebníci. Ptali se mne, zda se mohou jmenovat Nostitz kvartet. Poté, co jsme si je s manželem poslechli, jsme se dohodli na názvu Mathilda Nostitz kvartet, to kvůli ostatním členům rodiny Nostitzů. Jsem na ně velmi hrdá. Vydali několik CD, vystupují u nás, ale i v zahraničí. Třeba v Japonsku, Ománu a mnoha dalších zemích celého světa.

V roce 1948 jste musela s rodinou odejít z Československa, vrátila jste se v roce 1990. Jaký to byl návrat?

Když jsem se vracela, tak jsem měla trochu obavy. Ty však brzy opadly. Už na hranicích, kde mě celník velmi vlídně přivítal. První nocleh v Praze, aniž bych to dopředu plánovala, byl víc než symbolický. Ráno jsem se vzbudila a z okna jsem koukala na kostel sv. Vojtěcha, kde byl pokřtěn můj otec.

Od 18 let jste pracovala, jaká byla Vaše kariéra v zahraničí?

Protože jsem uměla jazyky, tak moje první práce byla v hotelu, kde jsem měla na starosti francouzsky mluvící hosty. Poté jsem pracovala v Lufthanse. Také jsem si vyzkoušela práci novinářky v několika časopisech. Pak jsem se vdala a odjela s manželem na různé mise po celém světě. Vždy jsem se snažila dělat, co bylo v mých silách pro potřebné. Při mém pobytu v Asii jsem spolupracovala s matkou Terezou. Snažím se v této práci pokračovat i tady v Čechách.

Když se bavíme o Vás a Vaší práci, nesmíme zapomenout na Vašeho manžela Dr. Maria Quagliottiho. Řeknete nám o něm trochu více?

S manželem jsem se seznámila v Mnichově, kde působil na Italském konzulátě. Manžel je italský diplomat – velvyslanec. Po svatbě jsme odjeli do Moskvy. Pak jsme působili ve Vídni, v Londýně, vJaponsku, v Norsku a naposled v Ománu. Ale mezitím jsme byli i v Římě. Posledních 9 roků byl manžel velvyslancem Suverénního řádu Maltézských rytířů v Praze. Má rád historii, přátelé o něm říkají, že je chodící encyklopedie. Také mluví 16 jazyky. I když už nepracuje, stále má co dělat. Jeho koníčky mu moc volnosti nedopřejí. I při svém věku stále hraje golf.

Vzpomínám si na naše první setkání. Psala jsem si na papír Vaše jméno a napsala jsem pouze „Nostitz“. Vy jste mě velmi energicky upozornila, že se píšete Nostitzová. Při dalších našich krátkých setkáních jsem zjistila, že jste velká vlastenka. Kde se to ve Vás vzalo? Většinu života jste prožila v zahraničí. Kde jste doma?

Doma jsem v Čechách. I když nám nevrátili zámek v Plané u Mariánských Lázní, nezahořkla jsem. Chodila jsem tady do školy. Jsem stále Češka, i když s manželem bydlíme v italských Dolomitech. Je to tak půl na půl. Stále na cestě mezi Itálií a Prahou.

V mnoha zemích světa patří aristokraté mezi celebrity. U nás je vlastně vůbec neznáme. Historie aristokratických rodů je významnou součástí dějin naší země. Nedávno běžel v České televizi dokumentární cyklus Modrá krev o české šlechtě. Jeden z dílů byl věnován rodu Nostitzů. Setkáváte se s předsudky vůči šlechtě?

Ne, nejsem si toho vědoma. I když se jistě najdou lidi, kteří předsudky mají.

Hodně cestujete mezi Itálií a Českou republikou? Stále jezdíte tuto trasu svým Volkswagenem?

Ano, stále jezdím sama. Manželovi se to moc nelíbí. Byl by raději, kdybych jezdila vlakem. Jenže musela bych několikrát přestupovat, a při častých zpožděních vlaků je to dost náročné. Tak raději jedu vozem. Udělám si v Mnichově u bratra přestávku a pak pokračuji do Prahy.

Za své aktivity pro nevidomé jste získala i řadu ocenění. Co pro Vás tyto ceny znamenají?

Každé ocenění pro mne znamená potvrzení, že to, co dělám, má smysl. A také mi to dává další energii pokračovat v tom.

Jaké máte další plány?

Ve svém věku toho už tolik neplánuji. Ale zbývá ještě spousta věcí, které jsem chtěla udělat, ale nějak na ně nebyl čas. Tak se snažím postupně tyto resty napravovat. Jenže mezi tím přicházejí také nové projekty. Abych to všechno stihla, tak bych potřebovala nějaké ty hodiny denně navíc.

Děkuji za rozhovor.

Jana Grillová

Hraběnka  Mathilda Nostitzová (81)

Narodila se na zámku v Plané u Mariánských Lázní jako nejstarší dcera hraběte Karla Nostitze. I když se její předkové hlásili k české národnosti, poté, co se komunisté dostali k moci, opustila rodina v červnu 1948 Československo. Domů se vrátila až po roce 1989. V roce 1970 se provdala za italského diplomata Maria Quagliottiho a doprovázela ho při jeho působení v řadě zemí světa. Její manžel zastával od roku 2006 do roku 2015 úřad velvyslance Suverénního řádu maltézských rytířů v České republice. Dnes pobývá střídavě v České republice a v Itálii.