PhDr. Jaromír Schel: „Měl jsem štěstí na lidi.“

PhDr. Jaromír Schel: „Měl jsem štěstí na lidi.“

Kultura města České Budějovice byla a je silně spjata s tímto mužem. Dělat s ním rozhovor je velmi příjemné a inspirativní. Pan doktor je moudrý muž.

Jaká byla Vaše cesta k umění?

Narodil jsem se v Kněžicích u Městce Králové, tatínek tam byl vrchním četnickým strážmistrem. V pokoji a v ložnici jsme měli olejomalby klasických autorů. Byly to originály. Měl jsem umění kolem sebe, už když jsem seděl na nočníčku. Když chtěl otec, abych si přečetl něco z jeho knihovny, tak mi ukazoval, jak se kniha otevírá. Nejde jen o rozevření knihy, to jde o otevření života, o přístup k lidem, o poznávání, jistou sílu i pokoru. To byl začátek. Otec mě bral do Poděbrad na kolonádu do Galerie Ludvíka Kuby, do místního muzea, to byly podněty. Museli jsme se přestěhovat do obce Předhradí, která ležela poblíž Labe. Na druhé straně kdysi sídlili Slavníkovci. Četl jsem Štorcha, Labe se regulovalo, na vyhrnutém písku jsem nacházel střepy historických nádob. Jeden úlomek s ornamentem je asi z 10. století. A já ho vozím od té doby všude s sebou. Chtěl jsem se vyučit knihvazačem. Ale nakonec jsem odešel do Prahy na strojní průmyslovku – stavba lodí. Otec byl nuceně penzionován, doma nebyly peníze. Tak jsem odešel pracovat na 3 roky do dolů na Kladně. Bydlel jsem v Domově mladých horníků, ale potkal jsem tam i vzdělané lidi. Pro mě to byla velká škola života, musel jsem se sám uživit. Fáral jsem a chodil do knihovny. Zásadně mě ovlivnil Eduard Pergner, seznámili jsme se, když jsem dělal konkurz do amatérského divadla Quo vadis. Později na vojně si všimli, že jsem dělal divadlo, založil jsem soubor, který vyhrával nějaké armádní soutěže. V  Českých Budějovicích se mě proto zeptali, zda tady nemohu zůstat, stavěli velký dům, kde bych mohl pracovat. Než se dostavěl, tak jsem pracoval v Besedě a založil Klub mládeže, organizoval přednášky o literatuře, výstavy. Jednu z prvních výstav tam měl Václav Johanus, ale spousta dalších osobností, i muzikantů tam také začínala. Když se ten dům (dnešní Metropol) dostavěl, tak mě zavolali, abych šel ten budoucí palác technicky přebírat. Byla s tím spojena velká rizika. Nerozuměl jsem tomu, ale co je strašně důležité, měl jsem štěstí na lidi. Vybíral jsem si odborníky, kteří byli v něčem lepší, než jsem byl já. Pak jsem se tím řídil celý život.

Vaše jméno je silně spjato s kulturním děním v Českých Budějovicích, především s Metropolem, jak se to seběhlo?

V Metropolu jsem pracoval 35 let, na začátku 70. let jsem byl jmenován ředitelem, původně dočasně. Název Metropol vymyslela paní Jachninová, manželka Borise Jachnina, který provozoval filmový klub, jeho úvody k filmům byly mnohdy lepší než celý biograf. Na Malé scéně se mimo něj vystřídala spousta lidí, kteří nemohli nikde vystupovat. S Alšovou galerií jsme tam uváděli grafické výstavy – Malich, Šimotová, Vožniak, Kulhánek… Plejáda 80 výstav, které neměla ani Praha. Existují katalogy, vše je svázané, nyní zpracovávám v  Metropolu archiv a  nacházím tam spoustu zajímavých věcí, tiše se z toho raduji. Ten dům je plný úžasných příběhů - 30. ledna 1970 se tam konal zahajovací koncert České filharmonie, zasedala tam Varšavská smlouva, zakládalo se Občanské fórum, byla zde slavnostně založena Jihočeská univerzita i  budějovická pobočka Raiffeisenbank. I po letech vzpomínal Oldřich Kulhánek (autor našich bankovek) na svou tehdejší výstavu na Malé scéně. Výstava trvala 2 dny, pak musela dolů. S  tím domem je spojena řada významných i groteskních situací a slavných lidí. Dnes mladí říkají „Metráč“. Po revoluci bylo jasné, že na ten dům nikdo nedá peníze. Město mělo starosti se svou Slavií a spoustou dnes neexistujících osvětových besed. Původně se měl Metropol, patřící odborům, rozprodat, měly vzniknout herny, byly tady různé zájmy. Myslím si, že jsem ho svým způsobem zachránil. Převedl jsem ho na obchodní organizaci, ne proto, že chtěl někdo zbohatnout, ten dům bylo potřeba udržet při životě. Předělal jsem administrativní budovu, vznikla tam poliklinika i restaurace, bylo však třeba udělat velké stavební úpravy. Provozní budovu jsem dal přestavět na hotel, který tam funguje doposud. Když přijdete do haly, vítají vás květiny. Za jednu sezonu se tu koná až šedesát plesů. Mám radost, že spousta mých nápadů funguje, a že mě vlastně přežije.

Vaše jméno figuruje v názvu vaší rodinné galerie, která existuje téměř dvacet let a patří k nejoblíbenějším v kraji. Vy jste ale byl galeristou již dávno před rokem 1989.

Ano, vymyslel jsem si galerii Nahoře, to je nejstarší stálá fotografická galerie v  republice. Má přes 250 výstav, založil jsem ji v roce 1975, a víte, jaký byl důvod? Ani ne tak umění, jako když se do Metropolu jde, tak aby tam bylo vždy něco ke koukání. Tak jsem uvažoval. Dnes v  tom výtečně pokračuje paní Maříková a galerii podporuje také budějovická radnice.

A co Vaše Komorní galerie u Schelů?

Galerii provozujeme s mou paní a synem, a funguje. Nemusíme platit nájem, máme vlastní prostor. Trvá léta, než si vytvoříte okruh přátel a klientů. Můžeme si dovolit výstavy lidí, na které nevybíráme ani vstupné. To byl např. Bohuslav Reynek nebo grafik František Tichý a spousty dalších. Teď chystáme Štěpánoviny - výstavu přítele Štěpána Mikuláše Mareše, který už tu s námi není. Vzdělaný člověk s obrovským humorem. Můžeme si dělat věci tak, jak se nám líbí. Tím, že je koncipujeme, tak něco prožíváme. Výtvarné umění je fantastická věc. V  Českých Budějovicích jsou ale ulice, které se jmenují po umělcích, a lidé ani neví, kdo ten člověk byl. Chybí městská galerie. S naším městem spojily život nejméně tři desítky autorů, včetně německých.

Když se ohlédnete, je za Vámi neskutečné množství práce. Z čeho máte největší radost?

Je toho hodně, nemine týden, abych z  něčeho neměl nějakou radost. Prima je ten dům, kde máme galerii. To byl barák, který se rozpadal, chyběla mu okna, ve střeše byla díra. Koupil jsem ho a známí si ťukali na hlavu. S tím domem jsem si prožil spoustu zajímavých okamžiků. Nejde o ty zdi, ale o příběhy. Vím, kdo tam bydlel od třetí čtvrtiny patnáctého století, byli to řemeslníci. Ten dům sám o sobě je velmi zajímavý, protože slouží „k potkávání“.

Jste velmi aktivní, co vše děláte?

Pracuji jako předseda komise Seniorského senátu. Senioři by měli mít svůj hlas ve městě. Scházíme se šestkrát do roka, snažíme se nyní pomáhat také nevidomým. Ovlivnili jsme vybudování budoucí zastávky MHD u nové sportovní haly. Lidé tam budou mít možnost přejít do Kauflandu. Teď se snažíme, aby senioři měli už od 65 let dopravu MHD zdarma. Když pravidelně jezdíte k  lékaři, není to levné. Důležité je, aby senioři měli pocit, že na ně město myslí. Snažíme se, aby v budoucnu v Českých Budějovicích vzniklo důstojné komunitní centrum, které by odpovídalo úrovni metropole. Mělo by být vícegenerační, ale senioři by v něm měli mít trochu významnější slovo a podporu. Takové centrum je možné napojit na dotační systém města a podporovat jeho aktivity. Jsem i v mých letech také členem kulturní komise města. Důležité je, aby se lidé sešli a sdíleli spolu radost ze svého města, například ve stylu Město lidem – lidé městu, či Múzy na vodě a podobně. Asociace jihočeských výtvarníků registruje kolem šedesáti kumštýřů. I ty se snažíme v kulturní komisi podporovat. Je to rozmanitá práce. Před 27 lety jsem spoluzakládal charitativní sdružení Lions Club. Koupili jsme zařízení na preventivní vyšetření zraku dětí v MŠ. Ve spolupráci s Tyflokabinetem dochází ročně k  vyšetření až 6000 dětí, každé z nich dostává protokol, takže rodiče mohou řešit problém dřív, než nastane. Na provoz tohoto zařízení přispíváme ze vstupného na předvánoční představení Jihočeského divadla, z benefičních koncertů a také z vlastní kapsy. Jsou mezi námi i tři mladí lékaři. To, co je v našem národě pozitivní, je určitá velkorysost a sdílení, to je potřeba podporovat. Společně s JUDr. Svatomírem Mlčochem a dalšími přáteli jsme před dvěma lety založili spolek Otakarova města. Zorganizovali jsme stálou výstavu ve věži Železná panna, abychom nezapomněli na Přemysla Otakara II., který se rozhodl, že tady bude naše město. Založil totiž více než 30 měst, a tak dal naší zemi vlastní páteř. Další výstavu máme v Klatovech, příští uvedeme v létě ve Strahovském klášteře a v Senátu ČR. Vše se zrodilo kolem té věže. To jsou prima věci.

Ohlížíte se do minulosti?

Mám rád minulost, to je takové těžiště, ale i poučení. Pamatuji si navíc především dobré věci. Každý z nás prožívá situace a potkává lidi, a záleží na vás, jak si ty lidi k sobě pootočíte. Vy je nemůžete předělat ani přeprat. Každý z nás má jednu stranu čokoládovou. Ta druhá bývá horší.

Jak vnímáte stáří?

Dlouho jsem si je neuvědomoval, ale bohužel mi zemřelo pár kamarádů. Vnímám to tak, že se snažím si uklidit. Stáří je doba, kdy člověk bilancuje. Nezastavíme ho, to se nedá. Ta naše jablíčka jsou menší, než bývala v mládí, ale zase si na nich může člověk lépe pochutnat. Některé věci lépe chápe, ale i  respektuje. Tuto etapu charakterizoval už Komenský jako dobu vhodnou pro další sebevzdělání a dozrávání.

Co je pro Vás v každodenním životě důležité?

Snažím se být svůj a hlavně neztrácet humor. Mám největší radost, když se daří něco mému týmu, ať jde o rodinu nebo širší okolí. V životě jsem zažil dost okamžiků, kdy mi někdo poděkoval. Je tady přece život a v něm určité hodnoty. Jsou tady s námi lidé, které obdivuji. Současná společnost potřebuje vzory. A závěrem: stáří je určitá etapa, a je velké štěstí, když se ho člověk dožije.

Děkuji za rozhovor.

Jana Grillová

PhDr. JAROMÍR SCHEL (78)

Dlouholetý organizátor kulturního a  společenského života v ČB, renesanční člověk. Dokázal prakticky vyřešit kritické události v Metropolu, jakými byly požár divadelní části (škoda 40 milionů), nebo katastrofické poškození objektu při povodních 2002 (škoda 26 milionů). V roce 2017 byl oceněn Nadací Charty 77, získal Stříbrnou medaili Jihočeského kraje. Nikdy nebyl členem politické strany. S  manželkou Alenou mají v  historickém domě v Panské ulici Komorní galerii. Syn Petr je známý sochař a muzikant. Dcera Barbora vede personální oddělení firmy Bosch.

Rozhovor vyšel v 34. čísle Ledax NOVIN. Celé číslo najdete ke stažení zde.
Ledax NOVINY jsou zdarma.
Máte zájem o jejich pravidelné zasílání? Napište e-mail na adresu: info@ledax.cz nebo zavolejte 800 221 022.