„Každý den, který mohu zažít a užít si ho, je fajn.“

Paní doktorko, vím, že žádná univerzální rada není, ale někdy je důležité ukázat alespoň směr.

Moje rada je zdánlivě jednoduchá - nebýt s lidmi, kteří nás vyčerpávají, berou nám energii a sílu. Nezůstávat v práci, která nás stresuje, a nerozčilovat se nad věcmi, které nemůžeme ovlivnit. Naopak si užívejme život a naučme se odpočívat.

Známý psychoonkolog Martin Pospíchal radí svým pacientům, aby si každý den večer zapsali dvě věci, které jim udělaly radost. Mohou to být zdánlivé maličkosti.

S ohledem na práci, kterou dělám, tak každý den, který mohu zažít a užít si ho, tak je fajn. Ano, někdy jsou dny horší, někdy lepší, ale vlastně nikdy nevíme, kdy na nás - nadneseně řečeno - spadne cihla a ten život skončí. Proto říkám, že každý den bychom měli žít tak, jako kdyby to byl ten náš poslední. To je možná ten hlavní problém, že hledáme většinou jen ty potíže, ale ne radosti. Zkusme to.

Zmínila jste svoji práci. Vy jste anestezioložkou na českobudějovickém ARO. Je těžké uspat pacienta, aby se neprobudil v průběhu operace?

Bez práce anesteziologa nemůže existovat řada medicínských oborů, na druhé straně je trochu nedoceněná. Aby operatér mohl operovat a pacient přežil, je důležité, aby ta narkóza byla nejlepší. Přirovnávám to k zahradnictví, kde mají mnoho rostlin, ale bez dobré půdy by neprospívaly. My jsme ta dobrá půda. Vím, že mnoho starších lidí má z narkózy obavy, protože po probuzení mohou být zmatení. Tělo by si ani nemělo všimnout, že anestezií prochází. Mnohdy následné mírné problémy vyvolává i strach z onemocnění i zákroku. Dnes už ale připravujeme narkózu vždy pro konkrétního pacienta. Medicína udělala velký krok dopředu.

Jste ale také šéfkou nemocničního paliativního týmu a lékařkou mobilního hospicu Ledax. To musí být psychicky velmi náročné.

Ta práce mi přijde nesmírně smysluplná. I když by se dalo říct, že je těžká nebo smutná, tak my se ji snažíme dělat co nejlépe. Velmi těžce nemocným lidem dáváme naději, že ta poslední cesta nemusí být tak zlá, jak si ji představovali. Mnohým pacientům dokážeme díky dobré medikaci, tedy podaným lékům, výrazně ulevit. My nedokážeme postup té nemoci zastavit, pokud už je v konečném stádiu, ale snažíme se s pacienty mluvit o jejich potřebách a přáních a ty pak naprosto respektujeme.

Nesmírně těžké to ale musí být i pro rodinu, která se o nemocného rozhodne v posledním stádiu jeho života pečovat.

Ano, jistě to je těžké. Ale my jim díky našemu mobilnímu hospicu dáváme volbu. Pokud cítí nejistotu, že to doma nezvládnou, je šance podat si žádost do kamenného hospicu. Důležité je, aby péči necítili jako balvan, který se nedá unést.

Rozhodně to není jejich selhání třeba proto, že nemají prostory, kde by o svého blízkého nemocného mohli pečovat. Nebo jim to nedovolí pracovní nasazení. Snažíme se vyjít vstříc každému, protože je možné využít i odlehčovací služby hospicu, což znamená, že třeba si na tři hodiny můžete dojít na nákup, na procházku nebo na kávu s kamarádkou. O pacienta zatím pečuje ošetřovatelka. Za dobrou zprávu považuji, že rodiny, kterým jsme pomohli projít tímto těžkým stádiem, říkají, že kdyby přišla podobná situace, nebály by se jít do toho znovu.

Kdy se vlastně na vás rodina může obrátit?

Kdykoliv, když jim ošetřující lékař řekne, že je léčba ukončena a žádná další není možná. My se pak domlouváme na typu péče. Třeba někdy postačí návštěva jednou týdně nebo telefonická konzultace. To si ale rodina hradí. V případě, že je pacient na konci života, můžeme použít i  úhradu od pojišťovny a pak je to návštěva lékaře nebo sestry každý den. Zároveň má rodina možnost telefonické konzultace 24 hodin denně, 7 dnů v týdnu.

Není asi lehké s pacientem, který pomalu odchází, probírat poslední věci.

My se snažíme mluvit s ním o tom, co by měl o nemoci vědět, co je ještě třeba udělat, koho by chtěl potkat, a přispět tak k tomu, aby jeho dny byly i radostné. Někdy se objeví v rodinných vztazích určité bloky, ale máme v týmu i psycholožku, která se může pokusit otevřít ty dlouho zavřené pomyslné skříňky. I to je naše práce.

Každý z nás by si určitě přál odejít ve spánku, a možná je obava vůbec slovo hospic vyslovit, protože to znamená otevřít poslední dveře života.

Určitě to slovo pro někoho může znamenat fakt, že cesta zpátky neexistuje. Na druhé straně vím o případech, kdy z hospicu pacienty vracíme zpátky do života, protože se symptomaticky zlepšili. Důležité je, aby rodina věděla, že mnohé problémy, jako je třeba dušnost nebo náhlé intenzivní bolesti, nemusí být důvodem volat záchranku. Nemocnice stejně většinou toho pacienta druhý den vrátí domů, protože žádnou léčbu už mu nemůže nabídnout. My naopak můžeme tu rodinu připravit na to, že takový stav přijde a v domácím prostředí je možné i díky našim konzultacím i SOS medikaci vše zvládnout.

Paní doktorko, pohybujete se v prostředí, které je psychicky určitě velmi zatěžující. Jak si děláte radost Vy?

Mám dvě malé děti a nesmírně tolerantního manžela. Také dva zlaté retrívry, kteří jsou pro mě jednak skvělými nabíječi energie, druhak mi ji dokážou pořádně upustit, když uklidím dům a oni se vrátí z procházky, kde se vyváleli ve všem možném a také nechutném a já mohu začít s úklidem znovu. V zimě s dětmi lyžujeme a ony už zkoušejí i snowboard. Rádi všichni jezdíme na kole a teď jsem si pořídila i koloběžku. Uspokojení mi přináší i pravidelné cvičení jógy a nedávno jsem vyzkoušela otužovací workshop, na který jsem se vypravila s mou 65letou maminkou. Je to Wim Hofovo otužování, kdy vlezete do ledové vody ještě s ledovými kostkami.

To tělo musí prodělat pořádný šok.

Ano. Tělo zjistí, že je na pokraji konce, a když vylezete a zažijte pocit toho přežití, tak je to obrovská radost. Otužování je úžasně nabíjecí okamžik. Maminka si dvakrát týdně v zimě zaplave v Praze ve Vltavě. Já si to zatím chodím užívat do rybníku Mrhal u Rudolfova.

Váš den, zdá se, má více než 24 hodin…

Bohužel jen těch 24 a ani o minutu navíc. Naštěstí můj muž doma nepotřebuje dokonalou ženu, která stihne vařit, smýčit a zvládat domácnost na 100 procent. Toleruje všechny mé aktivity a podporuje mě, stejně jako já podporuji zase jeho. Myslím, že mě bere jako dokonalého člověka a to mi stačí.

Věřím, že žena Vašeho formátu musí mít spoustu plánů.

Pro mě je velkou výzvou právě paliativní péče. Chci ji zlepšovat nejen v českobudějovické nemocnici, ale i na jihu Čech celkově. Mnozí lidé si myslí, že je to péče určená jen pro pacienty na konci života. Ale tak to není. Život ohrožující onemocnění je jedna věc, druhá pak, že taková diagnóza vám od základů změní celý život. Vy se sice vyléčíte, ale zhroutí se vám celý svět. Živitelé rodiny přijdou o zaměstnání, mají hypotéky, to vše je nesmírně tíží. My v paliativním týmu chceme pomáhat všem pacientům v závažné životní situaci nejen po medicínské stránce, ale i po té sociální či psychologické. Existují například dávky, o nichž pacient třeba vůbec neví, i další způsoby pomoci. To je také důležitá cesta.

Zdá se, že jste člověk doslova nabitý optimistickými myšlenkami.

Moc bych si přála, abychom ten optimismus mohli předávat dál. Chtěla bych kultivovat prostředí domácí hospicové péče. Často se setkáváme s tím, že něco si přeje rodina, ale pacient má jiný názor. Pro mě je nesmírně důležité, aby ty poslední dny byly naplněny přáním konkrétních lidí. Byl to jejich život a my jim musíme nabídnout šanci uzavřít jej tak, jak si představovali. I když se s tím nemusí okolí zrovna ztotožnit.

Když si tak povídáme, tak si říkám, že být takovou lékařkou bylo Vaše životní poslání.

Kdysi jsem chtěla studovat klasický zpěv, ale bylo mi jasné, že je to velmi náročné - i s ohledem na budoucí uplatnění. Tak jsem šla na medicínu. Mám teď pocit, že dávám lidem okolo sebe to nejlepší, co mohu. A říkám si, že můj tehdejší výběr byl vlastně můj osud.                        

Děkuji za rozhovor.

Mirka Nezvalová

MUDr. Veronika Helešicová (40) je anestezioložka ARO českobudějovické nemocnice, vedoucí paliativního týmu i lékařka mobilního hospice Ledax. Je vdaná, má dvě malé děti a ve volném čase se věnuje lyžování, cyklistice, cvičení jógy, čtení dobrých knížek, otužování i procházkám se dvěma zlatými retrívry.