Drahomíra Venclíková

Jak se žije v domě plném medvědů

Prvního plyšového medvídka dostala jako tříletá holčička. Dnes jich má Drahomíra Venclíková z Českobudějovicka ve své sbírce okolo 1600. Pochopitelně jich několik dostala i k nedávným 70. narozeninám.

Kdy jste se rozhodla, že začnete medvídky sbírat?

Možná ve chvíli, kdy mi můj muž Ivan daroval medvídka k našim prvním Vánocům v emigraci ve Švýcarsku. Dostal jméno Dobráček a je pro mě stále tím nejcennějším. Tehdy se psal rok 1968. Nikdy jsem jako dítě nechtěla panenku. Toho svého prvního plyšáka jsem podle vyprávění přitiskla k sobě při návštěvě hračkářství asi ve třech letech a nakonec mi ho maminka koupila. A k nelibosti rodičů jsem dokázala hodiny stát před vitrínou v olomouckém muzeu, kde byl vycpaný medvěd. Nevím, asi jsem v minulém životě byla medvědem a když už nemůžu mít živou šelmu na zahradě, mám alespoň plný dům těch plyšových.

Vím, že dokonce úplně obsadili celou jednu místnost.

U nás jsou prostě medvědi, kam se člověk podívá. Dokonce je máme před vánočními svátky svítící na zahradě. Nebo loňský přírůstek - velký dřevěný medvěd - stojí před domem. Tři keramičtí od sochaře Rabocha zase drží v obýváku skleněnou desku stolu. Mám i celou řadu broží, přívěsků, svetrů nebo i šatů s medvědími motivy. Ostatně náš medvědí pokoj využil například zpěvák Standa Drobek Schwarz, když natáčel videoklip - Chtěl bych být medvídkem.

Má každý medvěd ve sbírce svůj příběh?

Pochopitelně. Určitě ten, kdo něco sbírá ví, že příběh má každý přírůstek. Moji známí a kamarádi z Čech i ciziny vědí o mé medvědí vášni, proto od nich dostávám třeba i staré plyšáky, kteří by skončili někde v popelnici. Opravím je a pokud už podobný exemplář ve své sbírce mám, posílám je dál. I díky tomu může náš kamarád Míša Černý z krumlovského medvědária rozdávat každý rok na Medvědí Vánoce dětem medvídky. Někteří ale u nás dostanou domov navždy. Třeba Plaváček. Toho mi téměř zničeného přivezla paní po povodních v roce 2002. Místo na skládce skončil na čestném místě.

A co sběratelsky zajímavé unikáty?

Bohužel nemáme prostor, abych je mohla všechny vyjmenovat. Ale pokud se účastním nějaké výstavy, ráda je vždycky představuji návštěvníkům. Hledám je třeba na internetu. Stejně tak unikátní kousky dávají na trh firmy, zabývající se jejich výrobou. Takže v mé  sbírce najdete i repliku prvního medvídka Margarete Steiff. Ta byla ochrnutá a když v cirkuse viděla medvěda tančit na kouli, zaujal ji. Pro ni pak vznikl medvídek na dřevěné polokouli. Německá firma Steiff je hodně známá společnost, jsem i členkou jejich sběratelského klubu.

Kdybyste měla vybrat právě teď exponáty pro výstavu, jaké by tam nesměly chybět?

Například medvěd k výročí potopení Titaniku. Ten můj má číslo 30, firma Hermann jich vyrobila jen 300. Nebo ke Svatořečení papeže Jana Pavla II. šlo na sběratelský trh 264 medvídků (protože byl 264. papežem), já získala číslo 56. Mám medvídky vyrobené k oslavě narození prince George nebo jeho sestřičky Charlotte. Medvěda Domina mi zase vytvořila Ludmila Dominová z Hluboké nad Vltavou. Je pošitý rybími šupinami a vydělanou rybí kůží. Ale to bych mohla vyjmenovat asi celou svou sbírku. Záznamy mám totiž o každém medvědovi.

Netoužila jste mít skutečného, živého medvěda?

Jasně, jenže to nejde. Chlupatá živá stvoření u nás zastupuje kočička. Ale sponzorujeme třeba medvědy na Točníku - Agátu a Martina. Dokonce jsme je tam byli s režisérem Václavem Chaloupkem křtít. A když slavná medvíďata z Chaloupkových Večerníčků Vojta, Kuba a Matěj měla první narozeniny a my jim přivezli do Berouna speciální dort, mohla jsem se s nimi díky Václavovu dovolení obejmout. Všichni tři si hned stoupli na zadní. Jeden mi olizoval tvář, druhý tahal džíny a třetí mi chtěl sežrat botu. Další Chaloupkovi večerníčkoví medvědi Eliška a Honzík dokonce zavítali na naši chalupu na Lipensku. Zážitky to byly nezapomenutelné. Pochopitelně jezdíme za medvědy do Českého Krumlova nejen na každé Medvědí Vánoce, ale i vždy, když to nám to vyjde. Také přispíváme na jejich stravu. To byste nevěřili, jak dokážou bezpečně rozeznat – například dobrý jogurt nebo chemicky ošetřené jablko.

Vy jste vlastně taková medvědí máma…

Ano a mám radost, že moji sbírku jednou převezmou Ivanovy dcery. Kdo se jednou stal sběratelem, ví, že je to vášeň na celý život. A je úplně jedno, jestli sbírá známky, ubrousky, staré šicí stroje nebo medvědy. Jakmile totiž objevíme něco nového do svých sbírek, zažíváme nepopsatelné krásné mrazení a taky obrovskou radost. Z takových okamžiků pak nabíráme jako ze studánky s živou vodou. Moc bych ten pocit přála zažít všem.

Drahomíra Venclíková (70)

Zatímco svým plyšákům zůstala věrná celý život, učitelskou profesi opustila po emigraci v srpnu 1968. S životní láskou a později manželem RNDr. Ivanem Venclíkem nakonec oba zakotvili ve Švýcarsku u firmy Siemens. On jako bývalý vojenský lékárník v chemické laboratoři, ona s titulem Mgr. se postupně vypracovala na  softwarovou inženýrku. V roce 1997 se natrvalo vrátili do Čech. Od té doby žijí v malé obci na okraji Českých Budějovic. Mezi její koníčky patří cestování, golf, vyhledávání plyšových úlovků prostřednictvím internetu na Aukru, vytváření filmových DVD z cest i dokumentování setkání s živými medvědy, například v Berouně či Českém Krumlově.

Rozhovor vyšel v 24. čísle Ledax NOVIN. Celé číslo najdete ke stažení zde.
Ledax NOVINY jsou zdarma.
Máte zájem o jejich pravidelné zasílání? Napište e-mail na adresu: info@ledax.cz nebo zavolejte 800 221 022.