V paliativní péči pečujeme o člověka, ne o nemoc

V paliativní péči pečujeme o člověka, ne o nemoc

Říká v rozhovoru MUDr. Veronika Helešicová, je paliatričkou Centra sociálních služeb Emausy, anestezioložkou ARO českobudějovické nemocnice, vedoucí paliativního týmu tamtéž a lékařkou Domácího hospice Ledax.

Proč jste si zvolila obor paliatrie?

Protože je krásný. Mně přijde, že je to pravá medicína.

V čem je pro Vás krásný?

Pečuje o člověka, a ne o nemoc. Jsem primárně anesteziolog, my se díváme na všechno ze všech stran. Když jdeme člověka uspávat, potřebujeme, aby operaci přežil. Ale taky si řekneme, jestli z toho něco může mít. Jestli riziko operace není extrémní a výsledek pochybný. A tohle je podobné. Díváme se na všechny strany a pečujeme o člověka. Anesteziologové i paliatři musí vidět všechno. Je to krásné.

Jak vnímáte paliativní péči v prostředí domova pro seniory? Je to jiné než v nemocnici?

V prostředí domova pro seniory nebo domova se zvláštním režimem je to jiné především pro mě. V domově hovořím spíše s rodinou, příbuznými o tom, co a jak si představují, protože jejich blízký mi to již sdělit nedokáže. Bylo by fajn hovořit s klienty, kteří jsou svá přání sami schopni říct. Pokud se bavím s pacientem v hospicové péči, tak mi je většinou schopen říct, co chce, co si přeje.

V minulosti se stěhovali senioři do domovů asi dříve a v lepší fyzické i psychické kondici. S těmi by se o tom dalo víc mluvit. Především bychom se o tom měli bavit doma v rodinách. Lidé se ale většinou tomu tématu vyhýbají.

Ano, vyhýbají. Nechtějí hovořit o tom, že se život chýlí ke konci, že pravděpodobně jejich blízký v tom domově odejde. Bojí se toho všichni, ti, co se mají ptát, i ti, co mají odpovídat. Přemýšlet nad tím je těžké.

A co časná paliativní péče?

To by bylo super, kdyby byla časná paliativní péče. Všichni vnímají paliativní péči jako hospicovou, de facto ten konec. Ale paliativní péče je podpora člověka v těžké nemoci. My si přejeme, pokud je to reálně možné, aby se pacienti uzdravili. U seniorů si přejeme, aby ten čas byl dobrý a dlouhý.  Neznamená to, pokud o tom začneme hovořit, že bude hůř, že to přivoláme. Naopak, mohu si představit, co by ještě dávalo smysl a co už třeba ne.

Usnadnila by Vám časná paliativní péče nějaké rozhodování?

Myslím si, že by bylo skvělé, kdyby existovala obecná paliativní péče. Byla by to dobrá doktorská a sesterská praxe. Kdybychom s lidmi hovořili jako s lidmi, nebylo to o nemoci, výsledcích a rentgenech. Kdybychom si znovu všimli, že je tam ten člověk. Zmizelo nám, že medicína je práce s lidmi. Chybí obecná paliativní péče, kdy se každý lékař zeptá, jak se máte, a nechá pacienta odpovědět.

A máte na to čas?

Já na to čas mám. A myslím si, že ostatní lékaři také. Nejdůležitější je zájem o člověka. Kdyby to tak bylo, vrátili bychom se možná k prvorepublikové medicíně, kde je trochu vědy, ale je tam i hodně  lidskosti.

Musí být tedy určité etické mechanismy, důvěra mezi domovem a lékařem, důvěra mezi domovem a klientem?

Podle mne je etika v tom, že to každý máme jinak. Co je dobře, určuje pouze člověk, kterého se to týká. Já mohu mít nějakou představu, pocit, že člověk už jenom trpí. Ale když mi řekne, že to je pro něj dobře, že bolest nebo nějakou nevolnost vydrží, protože mu to smysl dává, že jeho čas ještě nepřišel a on to tak chce, v tom případě to tak musím brát. Co je dobře, rozhoduje každý sám za sebe.  V případě nemocného to mohou říct jeho nejbližší, kteří ho nejvíce znají. Řekl by, že tohle už by si nepřál, anebo naopak prostě to necháme na přírodě, tak aby netrpěl. Někdy není rodina schopná to rozhodnutí udělat. My musíme brát ohled na to, že každá rodina, každý člověk to má jinak. Ten člověk řekne už ne, tak to je prostě jeho rozhodnutí.

Musíte se zachovat podle toho?

Co je dobře, určuje pacient. To je podle mne základní etika.

Je-li člověk v paliativní péči, znamená to, že s ním nebudete dělat nic?

Budeme s ním dělat všechno, co bude chtít a bude dávat smysl v jeho nemoci. Je to co nejlepší péče k symptomu jeho onemocnění. Je to podpora ze všech stran, ať už ve smyslu psychiky, symptomů fyzických a psychických, ale i potíží sociálních, duchovních, spirituálních, všechno, co patří k tomu člověku. My totiž nepečujeme v paliativní péči o nemoc, ale o člověka.

Takže ne o nemoc?

My k tomu přidáváme něco navíc. Pokud lékař z toho oboru řekne, že už nemá co nabídnout, teď už je to na Pánu Bohu a na pacientovi, my jsme pro to, aby čas, který mu zbývá, třeba i s tou těžkou nemocí, byl co nejdelší a co nejlepší. Aby mu bylo prostě dobře.

Co je terminální stadium?

Stadium, kdy je nemoc už tak těžká, že je člověk opravdu před branami smrti, a je potřeba, aby konec jeho života byl dobrý a důstojný. Aby netrpěl žádnými potížemi a konec byl klidný.

Je pro Vás těžké sdělovat závažné zprávy pacientům nebo rodině?

Je to těžké, o těžkých věcech se těžko mluví. Lékař dokáže mít strategii na to, aby to nebylo tak bolavé, aby to pacient dokázal přijmout. Musím to brát hodně individuálně, nejdu s cílem to sdělit, ale s cílem poslouchat, co mi pacient říká. A možná špatnou zprávu neřeknu na první dobrou, ale třeba na druhém, třetím setkání. Třeba se napoprvé zeptám, co by bylo důležité, kdyby všechno šlo špatně, a třeba víc neřekneme. Jsou pacienti, kterým to při prvním setkání řekneme. A pak jsou situace, kdy to musíme říct. Ten stav je tak vážný, že musíme rychle vědět, co a jak dál. Ale je to těžké. Jako je těžké operovat aortu nebo uspávat pacienta k neurochirurgické operaci, tak i tohle je těžké. Ale dá se to naučit.

Je jiná péče pro děti a jiná péče pro seniory?

V obojím je hodně společného, víc se pracuje s rodinou. Nejen s pacientem nebo klientem, ale u dětských pacientů je důležité zapojit rodinu a přemýšlet o péči o rodinné příslušníky, nejen o pacienta. Ve středním věku chce člověk často o sobě rozhodovat sám. Rodina je tam, ale klient může říct, že je do toho vůbec nechce zatahovat.

Jaký je rozdíl v práci paliatra v nemocnici a v domově?

Liší se to. V nemocnici mohu víc ovlivnit. Když je pacient doma, tak jsem tam já na návštěvě. Beru to tak všude, ale tam je to víc cítit, mohu něco říkat, mohu mu nabídnout léky, a on si nakonec stejně vezme, co bude chtít. V nemocnici mu léky dají sestry. V domově seniorů je to něco mezi. V nemocnici pacienti nějak přirozeně dodržují režim, dietu, nebo berou léky. Doma si každý dělá a užívá, co chce. 

Jak se Vám pracuje s panem doktorem Sazmou?

S panem doktorem Sazmou se mi pracuje hezky, protože je fajn, a myslím si, že je dobrý praktik. Ví, že starší lidi chřadnou, dokáže to reflektovat, dokáže s tím pracovat.

Co je ve stáří nebo v letech, kdy je vám 60, 65, pro člověka nejdůležitější?

Myslím si, že pohyb. Každý den trochu pohybu je nejlepším antidepresivem. Procházka, přirozený pohyb, práce na zahrádce. Někdy si jen tak prostě popojít. To je nejdůležitější. Samozřejmě strava a  spánek. Myslím si, že hodně nemocí a potíží je ze špatného spaní. Jít spát se slepicemi, když je tma.

Co byste chtěla, aby lidé o paliativní péči věděli?

Není se potřeba bát, paliativní péče neznamená smrt. Mluví se o tom, co by bylo v životě důležité, než přijde konec. A ten čas může trvat roky. Ale když vstoupí do života těžká nemoc nebo  potencionální smrt, dokáže otevřít to, co je v životě důležité. Paliatr, ale vlastně všichni, co pracují v paliativní péči, chtějí dobře pečovat o pacienty, klienty ze všech stran. A jsou tu proto, abychom si uvědomili, co je důležité, když ten člověk vidí konec. A nejde jen o konec. Když přijde paliatr, může se i uzdravit. Díky paliatrovi dochází k určité psychické podpoře člověka, který najde nějakou energii a dokáže díky tomu zvládat léčbu. Kupodivu je medicínsky důkazy doloženo, pokud je těžce nemocný člověk v paliativní péči, bude žít déle a bude mít méně nepříjemných příznaků. A to znamená, že si budeme povídat o tom, co bude chtít.

Jako společnost bychom se měli přestat bát smrti, protože ta tam prostě je a vždy bude. Tak se na ni musíme připravit. Současně si ale užívat ten život, který máme.

Děkuji za rozhovor.
Jana Grillová