„Usmívala se a ptala, kolik let jí ještě zbývá. Vůbec nehodlala umřít,“ taková byla dvaadevadesátiletá Boženka

První zdravotní komplikace přicházely přibližně každé tři měsíce. Vždy se Božence přitížilo a musela být na krátkou dobu hospitalizovaná na gastro oddělení, odkud přijížděla ve větší síle a s velkými plány. Těžké nevolnosti ale nepolevovaly a pravidelně se vracely, ale protože to byla bojovnice, rodina musela vždy Boženku přesvědčovat, aby se nechala ošetřit u lékaře, aby se jí ulevilo. „Své problémy ignorovala i z toho důvodu, že nikdy v životě moc nemarodila. Maximálně si vzala aspirin na nachlazení,“ vysvětluje dcera a doplňuje: „Pak mi ale při posledním pobytu maminky v nemocnici volali, abych dorazila na setkání s paliativním týmem. Mě osobně to nepřekvapilo, ale jí ano. Diagnóza byla rakovina slinivky. Jí ale víc než diagnóza zajímalo, kolik let jí ještě zbývá. Vůbec nehodlala umřít.“

V takový moment je několik možností. Váš blízký může zůstat v nemocnici, můžete mu zajistit pobyt v kamenném hospici anebo o něj pečovat v domácím prostředí. A pro tuto variantu se rozhodla Martina, i když kvůli tomu musela odejít z vedoucí pracovní pozice. „Paradoxně jsem na naši společnou cestu byla víc připravená já než ona. Měla radost, že s ní můžu být doma, ale nevěděla, že když ona spí a zrovna nepadá z postele, já zatím píšu rozhodnutí a pracuji na dálku.“

Změna pro Boženku v jejím životě byla tak zásadní, že první společné dny byly poměrně složité. Byla to totiž dáma, která si byla zvyklá dělat co chtěla, brát léky podle toho, kdy se jí chtělo, nebo jíst, pít a spát podle svého rytmu. Tehdy se do péče zapojil Domácí hospic Ledax. „Sestřičku i doktorku maminka blahosklonně přijala a ony nás pak provázely každým týdnem a nakonec i dnem. Sestřička mi byla oporou na telefonu, ale když bylo potřeba, tak i osobně. Poskytly mi oporu i v době, kdy se maminka začala horšit. Vysvětlily účinky některých léků a poradily i s těmi, které předepisoval obvodní lékař.“

Jak nemoc postupovala, Boženka měla krušné noci, špatná rána a dceři způsobovala mnoho obav. „Byla tak moc navyklá být soběstačná, že jsem jí svou přítomností dráždila. Ale každý den, který jsme strávily spolu, nám oběma pomáhal řešit celoživotní souboje a dovedl nás ke smíření.“

Stejně jako jiní klienti Domácího hospice Ledax, dostala i Boženka možnost využít Sanitky přání, která ji mohla zavézt ještě někam, kam by se chtěla podívat. A k překvapení všech se chtěla podívat do prachatického lůžkového hospice sv. Jana N. Neumanna, protože tam pobývala její kamarádka. „Během návštěvy laškovala a říkala, že jednou k nim přijde, ale ještě je jí dobře, takže to hned nebude. Ten den byla opravdu veselá a já doufám, že i šťastná. Oba zdravotníci ze Sanitky přání byli skvělí lidé a byl to s nimi opravdu hezký den. Jsem moc vděčná, že mi o této možnosti Ledax pověděl.“ Výlet se uskutečnil na začátku února, a když se přehoupla jeho polovina, Boženka požádala: „Martinko volej do Prachatic, že už k nim chci odjet.“

I v přesunu byl Domácí hospic Ledax nápomocen a zajistil přijetí a prakticky okamžitý převoz. „Do Prachatic jsme přijely v pátek odpoledne. Sestrám se tam povedlo maminky nevolnosti zkrotit a v neděli odešla za svými předky. Celou dobu jsem byla s ní a sestřičky mi dodávaly neskutečnou sílu. Zažila jsem posvátný okamžik, plný klidu, kdy duše člověka odcházela smířená a připravená do svého domova k našemu Stvořiteli. Cítila jsem vlídnou přítomnost svých předků, kteří ji doprovázeli,“ vzpomíná Martina na poslední společné chvíle.