„Klienti si někdy myslí, že jsem tady vedoucí,“ říká sociální pracovnice Domácího hospice Ledax Vladimíra Kantorová

Co podle vás rodiny v závěru života svého blízkého ho nejvíce potřebují, kromě zdravotní péče?

Podporu. Podle mě je pro ně zásadní, že mají kam zavolat, když si nejsou jistí. Mají někoho za zády a mohou se na nás obrátit, takže na to nejsou sami.

Máte pocit, že se v čase, co v paliativní péči pracujete, nějak změnily potřeby rodin nebo jejich blízkých? 

Ty potřeby jsou stále stejné. Co se ale mění, je postoj rodin, které se na nás s žádostí o péči a pomoc obracejí, protože často se na nás obrací dříve, než to bývalo. Vnímám to jako posun správným směrem, protože paliativní péče potřebuje čas, aby mohla opečovat nemocného i jeho rodinu. Příčinou této změny je podle mě lepší smíření rodin se situací, ale také více informací o možnostech a podobě paliativní péče. I tak ale stále narážíme na rodiny, které se hospice bojí, protože ho vnímají jako tu péči v úplném závěru života. Volají tak na poslední chvíli, kdy je odchod jejich blízkého otázkou dní a nezbývá tolik prostoru pro paliativní péči jako takovou. 

Je nějaký příběh, zkušenost, co vám připomíná, že má vaše práce smysl?

Těch příběhů je určitě víc, takže nedokážu vybrat jenom jeden. Moje práce mi dává smysl, když zavolá rodina a řekne: „Děkujeme, bez vás bychom to nezvládli. I díky tomu, že jsme vás měli, to pro nás bylo jednodušší.“ Jsem ráda, když v rodinách zanecháváme pocit, že jim odešel jejich blízký, ale že to vlastně bylo hezké.

Co byste chtěla, aby lidi věděli o práci sociální pracovnice v hospici?

Setkávám se s tím, že mají lidé pocit, že jsem vedoucí a tu práci tady rozděluji. Jsem jejich první kontakt a přestože jsem sociální pracovník, tak se při těch prvních rozhovorech a telefonátech ptám i na zdravotní věci. Tím ten jejich pocit ještě podporuji. Povědomí o sociálních pracovnících už je ale dobré. Někdy sice musím vysvětlit, co vše u nás v hospici zařizuji a s čím se musí obrátit na někoho jiného z týmu, ale dnes už se více ví, že pomáhám například i s žádostmi o různé příspěvky od státu.

Co pro vás osobně znamená být součástí hospice už tolik let?

Pro mě to znamená být součástí týmu a cením si toho, že je úplně jedno, na jaké pozici tady člověk pracuje. Není to všude a moc se mi to líbí. Často to bývá ve službách tak, že jsou sociální pracovníci a zdravotní sestry nebo pečovatelé rozděleni, ale v našem týmu se sestry zeptají pečovatelek, jak ony vidí situaci v dané rodině, anebo že dají i na můj názor. Nám jde všem o to, aby byli klienti a rodiny opečované. A abychom mohly pečovat co nejlépe, je dobré si vyslechnout každého, kdo s danou rodinou pracuje, ať už je to na jakékoliv pracovní pozici.

Kdybyste měla jedním slovem nebo jednou větou vystihnout, co podle vás znamená hospic, jak by to znělo?

Jedna věta je pro mě asi málo. Je to podpora a doprovod umírajících a jejich rodin a to jak po zdravotní, tak sociální stránce. Naše péče totiž není jen o opečování po té zdravotní stránce, ale je hlavně o komunikaci. S rodinami musíme vše probrat, potřebují náš čas i čas našich zdravotníků, kteří jim vysvětlí důvod podání daného léku. Není to jen o tom lék podat, ale umět s rodinou i nemocným vykomunikovat, proč je to zrovna tento lék.