F6AFBACA-B69A-4438-9026-BACE0DEADEA6

„Komunikace a celkový pohled na pacienta a jeho potřeby jsou v hospicové péči zásadní.“

Zdravotní sestra Domácího hospice Ledax Kateřina Řepová se rozhodla změnit svoji práci a věnovat se tomu, co na střední škole vystudovala, a tak se přidala do našeho týmu.

Jak byste popsala práci zdravotních sester v domácím hospici někomu, kdo si pod ní neumí nic představit?

Je to práce s lidmi, kteří jsou na cestě a pomalu odchází. Mají před sebou jen pár měsíců života. Naše péče je proto o každodenním kontaktu, kdy řešíme aktuální stav nemocného. Hodnotíme příjem tekutin, stravy, jak se tyto věci proměňují, ptáme se na bolesti, jejich intenzitu, únavu, pocity slabosti. Každý den jezdíme ke klientům na kontrolní návštěvu a na  telefonu jsme samozřejmě k dispozici kdykoliv. Komunikace a celkový pohled na pacienta a jeho potřeba jsou v paliativní péči zásadní. My sestry jsme pro rodiny a jejich blízké nejen zdravotníci, ale jsme i psychickou oporou, protože s námi si mohou promluvit o všem otevřeně. Jsme jejich průvodci v tomto momentu.

Proč jste se rozhodla pro práci v domácím hospici?

Na základě vlastních zkušeností. Doopatrovala jsem si babičku a také jsem sama už odcházela, když mě postihla nemoc, kvůli které mi lékaři dávali dvouprocentní šanci na přežití. Vidím v této práci velký smysl a myslím si, že díky svým zkušenostem mohu lidem pomoci se strachem z toho, co je čeká na druhé straně. Věřím tomu, že je něco mezi nebem a zemí, a třikrát jsem byla na cestě na druhou stranu. Dokážu si představit, jaké to je, když je člověk na té cestě, ale ještě pořád vnímá, že opouští to fyzické tělo, nebo už vidí sám sebe a plačící rodinu kolem sebe a pořád má ten strach. Zároveň ale vím, jaké to je, když tento strach najednou pomine a nic už ho netíží. Nakonec je to osvobozující pocit, když – jak zpívá Raduza – „volný je duch“. V ten moment duše řeší jenom sebe sama, a už neřeší, co se děje s tou tělesnou schránkou tady na zemi.

Co je podle vás na práci hospice nejnáročnější a co vám naopak přináší největší radost?

Nejnáročnější je ta bezmoc. Možnosti, které můžeme pacientům nabídnout, jsou do jisté míry omezené. Máme nějaký protokol a etiku a my musíme postupovat podle toho. Někdy trpí a my pro ně v tu chvíli už nic víc nemůžeme udělat, protože některé příznaky už léky zkrátka nedokážeme úplně potlačit. Umíme si poradit s dušností, bolestí, ale například při zvracení krve už bohužel nemáme prostředky, jak tomu zabránit.

Ale i přesto, že to je někdy těžké, má moje práce smysl, a to mi dělá radost každý den. Mohu někomu ulevit od trápení, a to je důležité.

Jak relaxujete po práci, která je takto psychicky náročná?

Ráda trávím čas v přírodě. Věnuji se stromům a myslivosti, která je také hlavně o péči o ta zvířata v lese. A pak také trávím čas se svým živočichem, co mám doma (prase, pozn. autora). U něj se dá úplně vypnout, protože se na něj musím naladit. Moc dobře vycítí, že moje myšlenky utíkají jinak a začne se zlobit. Když chci, aby mě poslouchal a vnímal, musím tam s ním být na 100 % a musíme být sladění parťáci.

Jakou roli pro tebe hraje spolupráce celého multidisciplinárního týmu při péči o pacienty a jejich rodiny?

Je skvělé, jak to funguje. Opravdu můžeme nabídnout celou paletu péče, abychom rodinám ulehčili tu životní situaci. Pro rodiny je to těžké, chtějí si opečovat ty blízké sami, ale pak přijdou na to, že si můžou ulevit. Že tu je někdo, kdo jim bude naslouchat. Že mohou využít odlehčovací péče a díky tomu mít čas si něco zařídit nebo si zkrátka odpočinout. My z nich tak můžeme alespoň částečně nebo na chvíli sejmout tíhu té situace, a to je skvělé.

Je něco, co byste si do budoucna přála pro paliativní péči?

Určitě větší kontakt s paliativním týmem v nemocnici, který nemocné a rodiny směřuje k té domácí hospicové péči. Je dobré, když jdou nemocní domů už s nějakou nastavenou medikací. Pacienti by neměli odcházet rovnou z onkologie nebo plicního oddělení, ale bylo by dobré, že pokud pro ně kurativní medicína už nemůže nic udělat, aby opravdu prošli rukama paliativního týmu. Ten je edukuje a zaopatří do doby, než se dostanou do domácí hospicové péče.

A pak si přála, aby došlo k rozvoji invazivních metod, které zajišťují, aby nežádoucí projevy umírání byly zmírněné. Dneska je možné předem již v nemocnici řešit například stenty v dýchacích cestách, aby pacienty netrápila tak výrazná dušnost. A takto se dají řešit i jiné nepříjemné fyzické příznaky progrese nemoci, kterou již nelze dál léčit. Často jde o nejhorší příznaky, na které nemocní ani jejich rodiny nejsou připraveni, a my je zároveň v hospici už nedokážeme vyřešit, a to ani medikací. Samozřejmě se vždy pokoušíme to zmírnit, ale někdy to možné není, což je velmi stresující a nepříjemné pro ty pečující i pro nás. Dneska lze radioterapií zmírňovat i bolesti kostí při metastázích v kostech. Když tu ty možnosti tedy jsou, tak by bylo dobré, aby se využívaly. V rámci celkové paliativní péče, která má být o důstojném a bezbolestném odchodu, to totiž dává smysl a udělalo by mi to velkou radost, kdyby se podařilo toto řešit právě ještě před odchodem do domácí hospicové péče.

Co byste vzkázala lidem, kteří se možná bojí využít služeb domácího hospice, protože si nejsou jistí, co je čeká?

Ať se nebojí a jdou do toho.

Kdybyste měla jednou větou nebo klidně i jedním slovem vystihnout, co pro vás znamená domácí hospic, jak by zněla?

Je to taková komplexní ošetřovatelská péče doma. Zkrátka nemocnice doma.