„Berme život s humorem, on nám to vrátí.“

Kde se ve Vás ta energie pořád bere?

Tak to můžu klidně prozradit, protože já se držím jediné zásady: Když to jde, tak to jde. A když to nejde, tak to prostě nejde. Nehroutím se z toho, že už něco nemůžu. Jasně, myslím si, že už si karas pamatuju, tak si to prostě napíšu. Ale když se pak dívám na televizi, hlavně na všechny ty kvízové pořady, tak najednou zjistím, že to se mnou ještě není tak špatné. A taky si nenechám ujít žádné sportovní přenosy, i když jsou dlouho v noci. Víte, že třeba golfové turnaje dávají až ve dvě hodiny po půlnoci?

To ale ráno rozhodně nebudete ve skvělé kondici.

Nevím, protože já pak vstávám klidně až po obědě. Kdyby mi někdo zabouchal na dveře dřív, tak se asi zhroutím. Takže když mi z Ledaxu přivezou v poledne jídlo, nechají ho za dveřmi a tiše zase odejdou. Ale aby si někdo nemyslel, že nemám žádné stařecké neduhy. Jenom si je zase tolik nepřipouštím. Kulhám, takže mám ten vozík, kterému říkám rudlík, na ten si nandám, co potřebuju, a kráčím si pěkně i s nákladem třeba do kuchyně. Tohle zatím všechno zvládám.

Všimla jsem si, že Vaší nezbytnou společnicí je cigareta.

No, kouřit jsem se naučila v Terezíně. Když jsme měly hlad, tak nám ty starší holky říkaly, že si máme najít nějaký list, stočit a zapálit a břicho se zaplní kouřem… Tak já tedy od jara roku 1945 kouřím. A tvrdím, že už nemá smysl přestávat. Jen bych byla naštvaná, že si nemůžu zapálit. A co si myslíte, že by mi ta cigaretka v devadesáti ještě mohla udělat? Kouřím takové tenké, párkrát potáhnu a je to fuč. Tak si zapálím další a mám blahý pocit, že kouřím, a hotovo.

Vy jste zmínila Terezín. Vím, že to není téma, o kterém ráda hovoříte.

Když už jsme o tom začaly, tak nepřestaneme, ne? Za svobodna jsem se jmenovala Zieglerová, tatínek byl bohatý židovský obchodník v Nových Hradech a maminka křesťanka. Vlastně nás z toho městečka v roce 1938 vyhnali, tatínek stačil koupit dům v Českých Budějovicích, ale dlouho si ho neužíval. Byl to nesmírně spravedlivý člověk, trápil se, když viděl, kam to všechno spěje, a v roce 1941 umřel. Nesměly jsme se sestrou chodit do školy, ale ani ven, protože maminka nechtěla, abychom byly označené žlutou židovskou hvězdou. Jenže stejně nás neminul transport do Terezína. V únoru 1945 byli do transportu AE 3 zařazeni i židovští míšenci, což jsme byly. I když maminka na gestapu požadovala, aby mohla jet s námi, nedovolili to. Vysmáli se jí, že prý nás odrovnají i bez ní. Běžela pak podél vlaku a volala na nás, abychom byly statečné. S nejmladší sestrou tedy zůstala doma.

Terezínské vzpomínky určitě nejsou radostné, i když jste tam byly jen čtyři měsíce.

Mám od té doby fóbii z jakékoliv injekce. Když jsme přijely, tak nás okamžitě píchli takovou velkou jehlou do prsou, říkalo se, že nám píchli tyfus. Naštěstí nám z toho nic nebylo. Taky jsme si musely nacpat pytle na spaní slámou a v noci na nás shora padaly štěnice a zespoda útočily blechy. To si nedovedete představit, jak ty bestie dohromady kousaly. Denně jsme chodily do práce do slídárny a musely jsme procházet kolem vězňů, které tam polomrtvé vyhazovali Němci z vagónů. Bylo šokující pochopit, že ty holý hlavy a hubený hnáty jsou lidi. My se sestrou jsme si jen pořád říkaly, že nás nedostanou. Mně bylo tenkrát 14 let.

Prý jste dokonce při návštěvě delegace ze švýcarského Červeného kříže tančily v představení Karafiátových Broučků.

To je pravda. Než ta delegace přijela, tak se baráky natíraly na růžovo, modro nebo žluto. Nás nahnali do Kinderheimu, kde bylo na postelích čisté povlečení a na stole hrneček s nějakými dobrotami. Jen co ta kontrolní parta odjela, tak jsme zase měli k jídlu dvě neoloupané brambory a k tomu nějakou šlichtu. A všechny ty napůl mrtvý, co předtím odstěhovali na půdu, zase vrátili na baráky dolů. Bohužel, mnozí to nepřežili.

Vnímala jste, že se blíží konec války?

Nějaké signály jsme měli. Slyšeli jsme třeba letadla, hloubkaře. A všimli jsme si, že nejvyšší esesák Rham je taky pozoruje z komandatury a je dokonce v civilu. A pak najednou bylo slyšet takové burácení, to se blížily tanky. Já byla vždycky takový šašek, tak jsem otevřenou bránou vyběhla ven a zase zpátky a pak jsme tam s holkami stály a najednou kolem nás takové divné zvuky, jen pšš, pšš. To po nás začal střílet ukrytý Němec. Z toho tanku slezl dolů drobounký Rusáček a za chvíli nám Němce přivedl, prý abychom ho zabily. My už dřív viděly tolik mrtvých, tak jsme nechtěly. Tak Rus řekl, že je pro něj kulky škoda a umlátil ho pažbou. My utekly. Ale pojďme už pryč od té války. Když se ohlížím zpátky, tak tam bylo tolik mezních situací, že snad ani nechci, aby to ta dnešní mládež věděla.

Vrátila jste se tedy se sestrou do Budějovic a začala naplno žít.

Třeba jsem hned šla do zdejšího divadelního spolku J. K. Tyla a chtěla hrát. Tak jsem si užila i role prvních milovnic. Do školy už nemělo cenu se vracet, tak jsem nastoupila do práce, do vzorkovny textilu. A máte pravdu, začala jsem žít. Bavily mě takové klučičí sporty, taky jsem střílela na závodech malorážkou. A obdivovala jsem motorky. Tehdy jsem potkala Otu Matouška, jehož tatínek byl známý malíř. Líbilo se mu, že mi nevadí jezdit s ním na motorce, kde místo sedačky byl takový polštářek. On se mi taky líbil, i když byl o deset let starší. Měli jsme jet lyžovat na Chopok, což se ale nelíbilo mamince, že se to nehodí. Tak jsme si s Otou řekli, že tyhle řeči nemáme zapotřebí, a vzali jsme se.

Tak jste se dostala do rodiny Matoušků, do domu, kde měl Otův otec i svůj ateliér.

A žiju tady dodnes. Dědeček Matoušek poznal, že mám ráda výtvarné umění, tak jsem mu potom dělala šoféra, jezdili jsme na výlovy, které maloval, do Krumlova vybírat rámy, vozila jsem ho po výstavách, a když si babička zlomila krček, tak jsem pro celou rodinu vařila. Dělala jsem všechno, co bylo zapotřebí, nevadilo mi to a nakonec jsem to s nimi dobojovala až do konce.

Přesto jste se nebála pustit i do trochu ztřeštěných projektů.

Byla jsem vždycky blázen do všeho, co jezdilo. Dokonce jsme se s Otou jezdili dívat na Šestidenní, když závodili naši. A když ve Strakonicích v ČZ vyrobili skútr Masna 175, tak potřebovali ukázat, že na něm i „blbá ženská“ dokáže dojet dost daleko. Tak jsem jela tu propagační jízdu až do Čiernej při Čope, za mnou autobus novinářů, který to dokumentoval. Nespadla jsem. Upřímně řečeno, skútr ale moc ráda nemám, sedí se na něm jak na klozetu…

Vím, že Vaší vášní byly nejen auta, motorky, lyžování, ale také rybaření.

No jéje. Já začala rybařit už jako holka, protože pocházím ze slavné rodiny Baurů. Můj pradědeček byl dokonce správcem Zlaté stoky. Měli jsme chatu v Majdaleně a babička mě posílala vždycky chytit něco k večeři… Pak jsem začala muškařit, to byla taky velká zábava. Dokonce jsem to dělala i závodně, protože do té party potřebovali vždycky jednu ženskou. Když jsme jezdili do Vídně, tak se mi hodil můj vídeňský dialekt, z něhož byli Rakušani celý natřesení. Ta stará rybářská parta potom začala jezdit k nám na Lipno, kde jsme měli chalupu, a tam se rybařilo. Můžu vám říct, že mi to chybí. Ale jsem soudná. Jsem ráda, že se neskácím normálně v bytě. Kdybych měla stát do půl pasu zabroděná někde v řece a ještě máchat rukou a muškařit, tak to bych už nedala. Tak si podle mého životního hesla říkám: „Jde to, jde to. A když to nejde, tak se z toho nezblázním.“

I proto jste se rozhodla přijmout pomocnou ruku od pečovatelek Ledaxu?

Já jsem úplně nadšená, že takovou šanci mám. Můžu být ve svém domě a ty holčičky z Ledaxu, jak jim říkám, jsou úplně zlatý. Bez nich bych prostě musela jít do nějakého domova pro seniory. Jsou milý, přátelský, všimnou si, že mi něco dochází, a koupí to. Nebo když na zahradě dozrávají maliny, tak jdou a natrhají mi je do misky, protože já už se venku motám. Taky probíráme život, znají mě, že odlehčím atmosféru nějakým peprnějším slovem, a berou mě takovou, jak jsem. Ne jako nějakou starou babku, o kterou se starají.

Váš život byl hodně pestrý. I když jste to někdy neměla jednoduché, vždycky jste byla optimistkou. Co Vám dělá radost třeba teď?

To, že když se ráno vzbudím s pocitem, že už dneska tedy asi definitivně nevstanu, tak zase vstanu. Dám si kafíčko, k tomu cigaretu, mezitím se nějak vzkřísím a říkám si: „Tak to ještě zase dám.“ Myslím si, že by se člověk neměl brát tak vážně a vždycky se snažit, aby dělal hlavně to, co ho baví. K lékaři doporučuji pouze v hlubokém bezvědomí, protože v našem věku nám určitě nějakou chorobu a další neduhy najdou. A jak si to člověk pustí do hlavy, tak je najednou nemocný. Prostě berme život s humorem, on nám to vrátí. Hlavně ať se z nás nestane sedan, který jen sedí, kouká před sebe a je nešťastný z toho, že ho život takhle semlel. Tak moc prosím, tohle nedělejte. Život je prostě divadlo a my se musíme snažit, abychom v něm vždycky hráli tu komickou roli. I v našem pokročilém věku. Tedy tak to alespoň dělám já.

Děkuji za rozhovor.

Mirka Nezvalová

Moje chvíle s Luisou

Za svůj novinářský život jsem se potkala s mnoha lidmi a poslouchala jejich příběhy. Když jsem zvonila u paní Luisy Matouškové, netušila jsem, že mi nabídne plnou skleničku optimismu, tykání po pár minutách, ale i víru, že stáří nemusí být často jenom o bezmoci, samotě a bolesti. Ačkoliv jsem sama dost upovídaná, paní Luisa mi skvěle sekundovala. Její příběhy byly plné úžasných zážitků a občas také neslušných výrazů, které jsem slíbila v rozhovoru nepoužít, abychom nikoho nepohoršily. Zapalovala si cigaretku za cigaretkou, elegantně přitom gestikulací doprovázela vyprávění. A všechno dovršila okamžikem, kdy mě provázela do patra po schodech k ateliéru Oty Matouška. Opírala se jen o trekovou hůlku a můj údiv nad tím, že nepoužívá klasickou pevnou hůl, smetla konstatováním, že přece není žádná stará babka, která bez hole nevyjde pár schodů. Díky, Luiso, za potkání…

Mirka Nezvalová