„Pro mě jsou staří lidé dodnes zdrojem velkého obdivu, respektu a úcty.“

Zpěvačka, herečka, spisovatelka, to všechno jste …

Především jsem v první řadě máma tří dětí. To si myslím, že je moje nejdůležitější, nejzásadnější a nejkrásnější životní role a na ni jsem pyšná.

Vy máte také svůj blog, tedy místo, kde se můžete vypsat ze všech radostí, starostí, podělit se o Vaše názory s ostatními.

Ano, začala jsem ho psát vloni na jaře. Já jsem se psaní věnovala od malička, snad ještě dřív, než jsem šla do školy. Byla jsem totiž zvědavá a tak dlouho jsem asi otravovala tatínka, až mě naučil psát. Pak jsem sepisovala různé povídky, fejetony, psala jsem básničky a v devatenácti letech jsem dokonce napsala román Rozhovory s útěkem, který byl trochu kontroverzní a vyjít vlastně mohl až po listopadové revoluci. Pak jsem se věnovala psaní nejrůznějších článků a glos do časopisů a taky písňovým textům. Jak šel ale čas, měla jsem nejvíc práce se zpíváním, věnovala se dětem a rodině a na psaní se vlastně vykašlala. A když se vloni na jaře vinou pandemie vlastně zastavil svět, tak jsem najednou byla zaskočená, co s tím časem budu dělat. A dcery mi připomněly, že nastala ta správná chvíle, abych se k psaní vrátila. Tak mi založily blog a já zase měla svůj prostor k vyjadřování. Jmenuje se „Když skočíš, já taky“, a dokonce 18. listopadu půjde jako knížka mezi čtenáře. Už se těším, jak s ní budu jezdit po republice, dělat autogramiády a povídat si s lidmi.

Vy jste taky skočila, a to hodně odvážně. Přímo do domova pro seniory, kde jste pomáhala.

Psaní pro mě byla sice skvělá seberealizace, ale nikdy jsem nebyla ten typ šetřílka, který pamatuje na zadní kolečka. Bylo třeba vydělávat, umělecký svět byl úplně utlumený, takže jsem si řekla, že je to skvělá příležitost vyzkoušet si úplně jinou práci. Podobně na tom byla řada mých kolegů, ale i všichni zaměstnanci divadel, kulturních domů a řada dalších. Taky jsem ale chtěla pomáhat a být užitečná, takže jsem půl roku pracovala v domově seniorů a letos na jaře zase v dětském domově. Vím, že mě obě tyto pozice bavily a taky nesmírně obohatily a v životě posunuly o hodně, hodně dál.

Co pro Vás osobně ten čas v domově seniorů znamenal?

Já si odjakživa nesmírně vážím starých lidí. Měla jsem to už jako dítě v době, kdy ne všichni vnímají ty starší jako moudřejší a chytřejší. Dítě totiž často bere dospělé jako ty, co ho neustále otravují a pořád po něm něco chtějí. Neuvědomuje si, že ho vlastně formují a vychovávají. Já jsem si vždycky starých lidí vážila, protože mě okouzlovali asi tím, co už mají za sebou. Říkala jsem si, že i oni byli kdysi dětmi, běhali bosí po louce, pak vyrostli, měli svoje první lásky, pak se vdávali, ženili, narodily se jim děti, prostě takový koloběh. Věděla jsem, že oni vždycky budou napřed, protože to mají odžito. Vždycky jsem ráda poslouchala vyprávění dědečka i babičky o tom, jaké to bylo dřív. A vím, že třeba děti v mém věku to nesnášely, to vyprávění, jaké to bylo za války a jak byli chudí… Mě ale ta historie fascinovala. Moudrost těch lidí, čím vším si museli projít, co všechno museli překonávat. Prostě pro mě jsou staří lidé dodnes zdrojem velkého obdivu, respektu a úcty. Vždycky je mi líto, když vidím, jak se stáří na člověku podepisuje. Že vždycky není jen veselé a šťastné. Doprovází ho nemoci, chátrání jak duševní, tak fyzické, a že je to vlastně strašně nespravedlivé a smutné.

Odnesla jste si odsud i nějaké poučení pro svůj vlastní život?

Obrovskou zkušenost. Vnímala jsem, že někteří v seniorském domově byli aktivnější, vitálnější, ale i ti, kteří třeba byli odkázáni jen na to své křesílko, tak mě fascinovali svým vyprávěním, a byla jsem nesmírně ráda, že jsem se rozhodla pomáhat tam.

Mnozí lidé v seniorském věku se možná stydí požádat o pomoc a mají pocit, že se to nesluší. Přitom by jim taková podpora mohla úžasně ulehčit život.

Toť otázka. Pokud se ve stáří objeví nějaké problémy s mentálními chorobami, tak tam si to spousta lidí už ani neuvědomuje. Mám teď aktuální osobní zkušenost, kdy se jeden náš blízký rodinný přítel hodně přes devadesát let, který byl úžasně vtipný, vitální a energický, najednou začal duševně velmi zhoršovat. On tu pomoc velmi potřebuje, ale odmítá ji, protože si neuvědomuje, že nechává často zapnutý sporák, otevřenou vodu nebo pouští domů cizí lidi z ulice a některé jeho chování je vlastně nebezpečné. Vypadá to úsměvně, ale je to smutné. Myslím si, že je vždycky důležité, aby stárnoucí člověk měl kolem sebe okolí, které mu dává najevo lásku a ukazuje mu cestu k pomoci. Přála bych totiž nám všem, aby naše stáří bylo krásné a nebyli jsme na obtíž svému okolí. Ale to se mi to teď mluví…

Nejen mluví, ale už i zpívá, protože zase můžete koncertovat.

To mi opravdu dělá velkou radost. Doufám, že už to tak zůstane a nic dramatického se nepřihodí a nezmění. Opravdu strašně moc přeji všem lidem, kteří při lockdownu přišli o práci nebo museli nějakým způsobem zastavit, tak aby se zase zpátky dostali do starých kolejí. Jistě mám radost z koncertů a divadelních představení, ale zároveň už nemám tak velkou radost ze synovy školy. Zase totiž začnou povinnosti a starosti, protože je už v šesté třídě, takže druhý stupeň, a je mi jasné, že to bude náročné. Ale pokud můžeme všichni žít ve zdraví a dělat to, co máme rádi a mít svoje blízké kolem sebe, tak si myslím, že je to prostě to nejkrásnější a není si na co stěžovat.

Chtěla jste být vždycky zpěvačkou?

Je to možná legrační přiznání, ale já chtěla být zpěvačkou od malička. Podle vyprávění jsem tomu prý propadla asi ve čtyřech letech. Bohužel, moji rodiče nebyli zrovna příznivci těchto mých zájmů a příliš nevěřili tomu, že by se mi to mohlo někdy podařit. Jediný, kdo mi v to pomohl věřit a kdo mě k tomu nějakým způsobem vedl, byl můj dědeček. Právě on můj pěvecký talent skutečně objevil a podporoval mě ve všech mých zájmech a taky vodil na nejrůznější kroužky. A když přišla řada těch překážek, počínaje nezájmem a nesouhlasem rodičů až po nepřijetí na konzervatoř, tak jsem se nevzdala. Pořád jsem zpívala, protože jsem to milovala a věřila, že jednou to vyjde. Naštěstí vyšlo. Asi jsem se ocitla v pravou chvíli na pravém místě, potkala ty pravé lidi a už jsem jela na vlně. Samozřejmě jsem musela tvrdě pracovat, prošla tvrdou školou života, zpívala ve sboru, s kapelami, učila se a získávala zkušenosti. Možná i proto, že jsem nepolevila, šla za svým cílem s úsilím, dřinou a poctivou prací, tak jsem dnes tam, kde jsem.

Na Vašem blogu jsem se dočetla, že časem Vy tedy rozhodně neplýtváte a že je Vám líto každé minuty, kterou prožijete něčím zbytečným.

Já se snažím s časem vycházet nějak smysluplně a hospodárně. Od různých manažerů, producentů i ředitelů divadel mám dovoleno, že všude můžu chodit na poslední chvíli. Ráda totiž čas, který například trávím se synem, chci naplnit skutečně vrchovatě. Dcerám už bude příští rok třicet, mají dávno své domácnosti a partnery i profese, ale stále jsme spolu v kontaktu a máme nádherný vztah. Theo je už ale v začínající pubertě, nebere mě moc vážně, ale samozřejmě mě musí jako matku a autoritu respektovat. Snažím se pro něj dělat vše, co potřebuje. Díky distanční výuce jsem si prošla tím, co učitelé dělají běžně, a všechny je obdivuji. Já sice ovládám výborně český, německý i anglický jazyk, mohla jsem mu být nápomocná v dějepise či zeměpise, ale matematika je pro mě hodně tvrdým oříškem, tam už jsem skutečně selhávala. Máme ale s bývalým mužem střídavou týdenní péči, takže tam to zase skvěle zvládl on. Tvrdím ovšem, že ten rok a půl školního života, který děti musely vynechat, jim bude chybět ve vnímání kontextů a zkušeností. Vůbec jim nezávidím.

Kde berete energii? Stíháte relaxovat?

Nabíjí mě spánek. Když se totiž můžu alespoň občas pořádně vyspat, tak to má blahodárný vliv nejen na moji psychiku, ale i na hlas. Protože když je odpočatý, tak může fungovat a zvládat určité zátěže. Pak moc ráda chodím do přírody. Stačí mi třeba jen na chvíli vypadnout do lesa. A pak strašně ráda čtu. To je prostě činnost, kterou si nenechám vzít. Akorát bych potřebovala víc času, protože zjišťuji, že víc knihy kupuju, než čtu. Vinou toho musím občas dokupovat knihovny, abych měla knížky kam dávat. Opravdu se mi doma hromadí, ale zase si mohu třeba vybírat z dvaceti titulů. Teď, když byl syn na táboře, tak jsem četla opravdu intenzivně.

Váš blog „Když skočíš, tak já taky“ hýří slovními obraty, ale občas neváháte použít i nějaký ten peprný výraz.

Víte, já jsem veliká češtinářka, vždycky mě čeština nesmírně bavila a neskutečně trpím, když vidím hrubky v textu. Vadí mi, jak lidé se svým rodným jazykem zachází. Ale peprné slovo, pokud je použito v určitém kontextu, tak to mi nevadí. Je ale pravda, že když jsem své blogy připravovala s panem redaktorem Albatrosu pro knihu, tak jsme o tom také debatovali. Na blogu se můžu jako autorka uvolnit, popustit uzdu vášním a já hodně reaguju na věci kolem mě. I na současnou společenskou a politickou situaci, je tam spousta emocí. Ale třeba takový Pan spisovatel Bohumil Hrabal, ten se slovy pracoval neuvěřitelně bravurně, svobodně a rozšafně. U něj i ta sprostá slova měla své místo.

Máte nějaká svá tajná přání? Říká se, že aby si je člověk mohl splnit, musí si o ně nahlas říct…

Asi to v dohledné době udělám. Vždycky jsem si totiž přála zahrát ve filmu. Mám sice mnoho kamarádů režisérů, dokonce jsem jim už říkala, jestli by někde nebyla nějaká rolička, ale zatím nic. Miluju český film, je to obrovský fenomén. Ale když to nevyjde, tak se svět taky nezboří. Hrála jsem v divadle, v muzikálech, účinkovala jsem v projektu Tvoje tvář má známý hlas, kde odvedli neskutečnou práci maskéři a na nás bylo už jen napodobit toho interpreta. Bylo to náročné, já tam byla z  té řady nejstarší, poznala jsem, že jsem si vzala opravdu velké sousto, ale pro diváky to byla určitě skvělá show. My zúčastnění jsme si to taky náramně užili. Třeba se ještě nějaké zajímavé filmové role dočkám, když už teď to přání není tajné. Chci ještě vychovat svého syna tak, jak se mi podařilo vychovat dcery. Aby byl slušný, férový a poctivý a lidi ho měli rádi. To je ale asi přání každé mámy.

Děkuji za rozhovor.

Mirka Nezvalová

Bára Basiková (58), zpěvačka, herečka, spisovatelka, máma 3 dětí. Odzpívala tisíce koncertů, odehrála stovky divadelních představení, v nichž ztvárnila hlavní ženské role. Napsala mnoho písňových textů, povídek, fejetonů, básní, román Rozhovory s útěkem. 18. listopadu jí vyjde v nakladatelství Albatros nová kniha Když skočíš, já taky. Za své umění získala nejrůznější prestižní ocenění.