„Pobývat s rodinou je moje největší štěstí,“ říká v rozhovoru Kristina Sigurdsson.

Žila jste v různých koutech světa, kde se cítíte doma?

Doma se cítím všude. Během jednoho týdne se adaptuji na místo, kde právě pobývám. To mi v životě moc pomohlo, protože jsem žila na mnoha místech na světě. Kdyby tomu tak nebylo, byla bych nešťastná. Ženy diplomatů bývají nešťastné, protože stále touží po domovu.

Tady, v Českých Budějovicích, se cítím úplně doma. Jako malá holčička jsem jezdila k babičce do Budějovic. Nejkrásnější vzpomínky z útlého dětství mám právě odtud. Tady mám kořeny. Odtud pochází rodina mé matky – Zátkovi, kteří toho tady hodně vybudovali a udělali mnoho pro město, kulturu a školství. Má matka o tom napsala knihu „Cesta vedla na Island“.

Hovoříte krásnou spisovnou češtinou. Dlouhá léta jste žila v zahraničí, Váš otec byl Islanďan. Jakým jazykem se u Vás doma hovořilo? A jakým jazykem se u Vás hovoří nyní, když se sejdete se svojí rodinou?

U nás doma se mluvilo různě. Anglicky, německy a česky, později i islandsky. Jako dítě jsem mluvila česky a anglicky. Když jsem se vdala, tak jsem s mým manželem hovořila francouzsky. S dětmi jsem mluvila hodně anglicky a také francouzsky, s matkou vždy česky. Moje matka byla velká vlastenka. Zlobila se, když jsme s bratrem před ní hovořili islandsky, to neměla ráda. Otec byl Islanďan, česky se nenaučil, s ním jsem hovořila anglicky a později islandsky. Moje matka se naučila islandštinu, žili jsme tam 10 let. Mou hlavní řečí je francouzština, ale také angličtina, protože tu jsem se učila hned od mala. Islandštinu jsem se naučila, když jsem přijela v 10 letech na Island. Němčinu jsem se naučila v Německu a později jsem se v Brazílii naučila portugalštinu. Polštinu jsem se naučila s polskou rodinou. Vždy se modlím a počítám v angličtině.

Jakými jazyky tedy hovoříte?

Česky, islandsky, německy, francouzsky, anglicky, portugalsky a polsky.

Vaše babička byla na svou dobu velmi emancipovaná žena.

Moje babička byla opravdu velmi emancipovaná, rozvedla se, v roce 1926 odjela na Island. Potkalo ji však velké neštěstí, když oba její synové zemřeli v lavině v Rakousku. Zůstala jí jenom dcera. Byla z toho tak zničená, že se hodně uklidnila. Trochu se uzavřela do sebe. Ale stále hrála velmi ráda na klavír.

Na co se ve Vaší rodině při výchově kladl důraz?

Na dobrý charakter. Otec vždy říkal, že člověk musí být spokojený, šťastný a v dobré náladě. Musí být poctivý, dobře se učit, mít dobré vztahy s rodinou. Obyčejné věci. Rodina je to nejdůležitější. To, co se děti učí ve školách, je sice nutné, ale chování a vystupování a vůbec přístup k okolí a ke světu, to se člověk naučí doma.

Má matka byla velmi přísná, pořád mě hlídala. Můj otec nechal výchovu na ní. Byl svou prací hodně zaneprázdněn.

Hlavně byl velmi lidský, velmi přívětivý, hodný. Když jsem si mu stěžovala, že se ještě po škole musím každý den hodinu učit s matkou češtinu, tak mi říkal: „Musíš si to s matkou vyřídit.“ Nyní jsem za to velmi ráda, jsem jí vděčná.

Vždy se pokouším, když jsem v Americe, hovořit se svými vnučkami francouzsky. Moje vnučky mluví pouze anglicky. Pětiletá vnučka Rose francouzsky rozumí, ale ještě moc nemluví. Potřebovala by přijít někam, kde by byla tímto jazykem obklopená. V pěti letech se člověk naučí řeč jen tak, jde to hrozně rychle. Jazyky jsou velmi důležité. Zdá se mi, že se na ně neklade dost velký důraz.

Vaše rodina byla velmi pronásledovaná komunisty a mělo to velký vliv na osud Vašich prarodičů, rodičů i Váš.

Naší rodině zničili životy. Zátkovi za tři generace těžkou prací vybudovali nejvýznamnější těstárny a sodovkárny v Rakousko-Uhersku a potom i ve svobodném  Československu. Komunisté rodinu vyhnali z jejich podniků a domovů a všechno jim ukradli. Totéž učinili se všemi úspěšnými podnikateli v Československu. Za vlády komunistů bylo vše zdevastováno nebo zchátralo. Proč se tak komunisté chovali? Byli oni sami lidmi, kteří něco vybudovali, vynalezli, udělali něco ve prospěch Československa? Ne, jsou to lidé plní závisti a nenávisti, umějí jen ponižovat a pronásledovat ty, kteří si dokážou jít za svým a jsou úspěšní. Myslím si, že by se lidé měli dívat na seriál Zdivočelá země, kde je přesně ukázáno, jak to probíhalo. Komunisté jen poslouchají Moskvu jako dřív, a teď k tomu přidali Peking. Ale naše země se nachází vertikálně v pásmu Německo, Rakousko, Itálie. Naše dějiny jsou spjaty se západem, nikoliv s východem.

Vaše noviny čtou především senioři, měli by se zamyslet nad tím, koho budou volit. Nevolí jen pro sebe, volí pro budoucnost a pro své vnuky. Jakou zem by jim chtěli nechat, jak by chtěli, aby se jim žilo. Nejdůležitější je, aby byla spravedlnost a svoboda. To pod komunisty neexistuje.

Členové Vaší rodiny, příbuzní, žijí v různých částech světa. Setkáváte se?

Když čtu, jak tady rodina žila dříve - všichni se scházeli o prázdninách na mlýně, hráli si spolu, vytvořili si krásné vztahy, je mi smutno. Ale právě kvůli komunistům jsou členové naší rodiny rozeseti po celém světě. Někteří tady zůstali, ale komunisté rozhodovali o tom, jestli směli nebo nesměli studovat, pracovat, cestovat. Protože měli špatný původ. Někteří členové mé rodiny se v Praze za totality vůbec neznali, nestýkali se. Až když sem přijela moje matka, tak je všechny dala dohromady, zvala je do kavárny, aby se poznali. Nemám přímé bratrance, protože bratři mé matky zemřeli. Ale několik nepřímých příbuzných žije v Praze, naše společná setkání velmi ráda vyhledávám.

Váš manžel je kníže, stala jste se tedy kněžnou.

Ano. Stala jsem se členem jisté společenské vrstvy. Je zajímavé, jak to ovlivňuje přístup lidí. Když se můj manžel pak stal velvyslancem, byly mi otevřeny všechny dveře. Byla to zajímavá zkušenost. Měla jsem - a mám - velmi bohatý život, žila jsem na vrcholu, mám hodně štěstí a krásnou rodinu.

V jakých zemích jste žila jako manželka diplomata?

Začalo to v Rio de Janeiru, pak byl můj manžel vyslán do Finska, já jsem v té době dostudovala politickou vědu v Bruselu. Potom se vrátil a byl u NATO v Bruselu, následoval Londýn, Indie, stal se velvyslancem v Bangladéši, Barmě. Potom opět Brusel, Nigérie v Africe. Dále byl velvyslancem v Brazílii, Libanonu a Portugalsku. To, že jsem žila ve všech těchto zemích, mi dalo velký přehled a nadhled. Když se mluví o čemkoliv, tak mi to není cizí. 

Je náročné být manželkou diplomata?

Je to krásné, pokud se vám líbí cestovat a žít v jiných zemích. Můžete se tam hrozně moc naučit, zvyky, kulturu, poznáváte jiné lidi, učíte se něco jiného, nového. Já jsem se vždy přizpůsobila životu v různých zemích, poznala tam jejich obyvatele a navštěvovala je v jejich domovech. V Indii jsem navštívila několik mahárádžů v jejich palácích. Poznat ty země a všechny ty lidi z jiných kultur v jejich zemích, byla velmi obohacující zkušenost. Samozřejmě máte hodně práce, protože musíte připravovat a organizovat různá společenská setkání, přijímat pracovní návštěvy lidí z ministerstva zahraničních věcí Belgie, ale i rodiny a známé. A to s lokálním služebnictvem, což může být složité. Je to život strávený v lodičkách (předepsaná dámská obuv).

O čem jste snila jako malá holčička?

Chtěla jsem být novinářkou, ale tím, že jsem si vzala diplomata, to nebylo možné. Vystudovala jsem politickou vědu na univerzitě v Bruselu.

Jaký je Váš všední den?

Mám nějaká vyřizování. Ráda chodím přírodou, hlavně po horách. A stýkám se s kamarády, chodím na koncerty, do galerií, na přednášky, cestuji. 

Máte nějaké své rituály?

Snažím se žít zdravě. Ráno si přečtu několikery noviny na internetu. Sleduji zprávy, zajímám se o politické dění, a to v několika zemích. Nějaký pohyb nebo tělocvik je nutný. Udržuji styk s rodinou a přáteli po celém světě. Právě teď připravuji cestu na Island a pak celorodinný sjezd v Transylvánii.

Jaké knihy čtete?

Poté, co jsem absolvovala cestu Transsibiřskou magistrálou do Irkutsku a do Mongolska, jsem četla knihu o Marii Bolkonské „Kněžna ze Sibiře“. Velmi mě inspirovala. Marie byla manželkou jednoho z Děkabristů. Četla jsem ji v angličtině. Čtu v angličtině a ve francouzštině. Například knihy mé přítelkyně Kenize Mourad, která napsala „Selma, osmanská princezna“ a jiné knihy. Selma byla přeložena i do českého jazyka. Čtu knihy cestovatele Colina Thurbrona nebo knihu Cecilie Sternbergové „Cesta“. V češtině jsem v poslední době četla „Dobré jitro, Sýrie“ od Jany Mourtadové. Připomnělo mi to můj pobyt v Libanonu. Mou nejmilejší knihou je „Hrdinové naší doby“ od Lermontova, mám ráda životopisy a knihy o dějinách a o umění. Teď právě čtu „Daughter of Empire“ Pamely Hicksové, dcery lorda Mountbattena, posledního anglického místokrále Indie.

Co Vám dělá největší radost?

Velmi ráda zlézám hory. Mám ráda ten pocit, když zdolám vrchol, že jsem to dokázala. Vidím kolem sebe krásu světa. Měla jsem velikou radost, když jsem se vyšplhala na 4 061 m na Gran Paradiso v Itálii a pohladila Madonu na vršku.

Vyšla jsem na svatou horu Horeb, U Kláštera svaté Kateřiny na Sinajském poloostrově.  V Libanonu jsem také hodně ráda chodila do hor. Je odtud pohled přes celou zemi, od Sýrie až ke středomoří. A v Indii je svatá hora Jainu „Palitana“, nahoře je víc než 300 jainských chrámů a odtud je výhled na Gujaratskou pláň. Tady ráda chodím na Kleť, někdy jsou na obzoru vidět Alpy. Velmi ráda lyžuji. Baví mě sport. Ráda trávím čas s přáteli. Být s lidmi, které mám ráda, mi dělá velikou radost. Mí synové žijí daleko, jeden je v New Yorku, tam jsou i mé vnučky. Druhý syn žije v Sao Paulu. Pobývat s rodinou je moje největší štěstí. K tomu krásná hudba, dobré jídlo a umění. A smích!

Vy máte asi radši zimu než léto, že?

Mám ráda zimu, když je sníh. Mně nevadí, když je tma, protože na Islandu jsem měla tmu skoro půl roku. Potom půl roku jenom světlo. Je krásné sledovat, jak se na jaře světlo vrací, jak se den prodlužuje a ptáci začínají zpívat. Vadí mi, když prší a když je oblačno. Když jsem žila v Asii, Brazílii nebo Africe, stýskalo se mi po čtyřech ročních obdobích. Jak se příroda a světlo mění. Například ve městě Brasília vždy slunce zapadlo velmi rychle.

Stýkáte se v Českých Budějovicích se svými vrstevníky?

Své vrstevníky v Českých Budějovicích teprve poznávám. Jde to pomalu, zdá se mi, že tady nejsou lidé moc společensky naladěni. Ale potkala jsem hodně zajímavých lidí. A mám tady velmi dobrou přítelkyni akademickou malířku Renatu Štolbovou, hrozně moc mi pomohla, například s vydáním knihy mé matky „Cesta vedla na Island“ o mé babičce a o rodu Zátků. Vůbec mne inspiruje. Díky ní jsem poznala hodně lidí.

Z mého života v cizině jsem zvyklá na společenská setkání. Lidé tam žijí velmi společenským životem, stýkají se, chodí spolu na večeře a na všelijaké akce. Nebo večeře a setkání pořádají doma. Poznáte tam nové tváře, máte zajímavé rozhovory. Zdá se mi, že tady chce každý nejspíš večer domů a zůstat doma a nevyhledávat společnost.

Velmi ráda bych něco dělala pro seniory. Vždy jsem si s nimi rozuměla.

Kdy vyjde Vaše kniha?

Všichni se mě ptají. Já na tom pracuji. Poslední dva roky jsem se věnovala knize mé matky. Ještě je k mání např. v Komorní galerii u Schelů nebo v Nadaci Dagmar a Václava Havlových VIZE.

Děkuji za rozhovor.

Jana Grillová         

Kristina Sigurdsson                                      

Narodila se v Praze islandskému otci Magnusi Z. Sigurdssonovi a české matce Naděždě roz. Růžičkové. Její babička byla Libuše Zátková, dcera Dobroslava Zátky. V roce 1954 se rodina odstěhovala z Prahy do Hamburku a po několika letech na Island. Tam Kristina strávila své mládí a dokončila gymnázium. Vysokoškolské studium absolvovala v Bruselu, kde vystudovala politickou a diplomatickou vědu na tamní Svobodné univerzitě. Vdala se za knížete Michela Czetwertynského, belgického diplomata, a odjela s ním do Rio de Janeira. Působila po boku svého manžela na deseti diplomatických místech, hovoří sedmi jazyky. Rodiče se přestěhovali do Českých Budějovic na přelomu století. Přijížděla je navštěvovat z Lisabonu, Paříže a Bruselu. Pomalu se tu usadila. Syn Constantin žije v Sao Paulu a syn Alexandr v New Yorku.