Mirka Nezvalová: „Snažím se stárnout podle svého.“

O čem jsi snila jako malá holčička?

Chtěla jsem být spisovatelkou. Fascinovaly mě příběhy a slova. Naučila jsem se číst na knížce Školák Kája Mařík u babičky a dědečka, kteří byli staří kantoři. Utíkala jsem do světa knížek, měla jsem je rozečtené všude. A dokonce jsem psala pro spolužačky romány do sešitů o imaginární dívce z vesmíru, která přišla na Zem. Taky jsem úspěšně recitovala. Dokonce v pražské Viole v pořadu s hercem Iljou Rackem. Pak jsem vyhrála Wolkerův Prostějov, kde jsem se spřátelila s budoucí herečkou Táňou Medveckou. Fakt krásné zážitky. Snila jsem taky o studiu žurnalistiky, ale to se psal rok 1970 a bylo už potřeba mít ty správné červené legitimace. Nakonec jsem vystudovala českobudějovickou Pedagogickou fakultu obor čeština–dějepis.

Kdy jsi začala s novinařinou?

Až v roce 1989. Byla jsem předtím redaktorkou v nakladatelství Růže, pak kvůli pracovní době a dcerám, které začínaly se školou, jsem zakotvila na pět let v mateřské školce v Českém Vrbném. Potom jsem pracovala v propagaci firmy stavebního strojírenství, psala jsem zpravodaj a jezdila na veletrhy a výstavy a udělala si v letech 1987–89 postgraduál na žurnalistice. Ve svých 37 letech jsem tedy začala dělat vysněnou novinařinu v tehdejší Jihočeské pravdě.

Určitě jsi potkala zajímavé lidi i situace.

Ano. Třeba jsme jezdili s fotografem do Federálního shromáždění do Prahy, kde jsem se ptala na názory jihočeských poslanců k některému projednávanému zákonu. Tak jsme i na jihu v novinách měli velmi aktuální zpravodajství. Úžasné novinářské zážitky by asi vydaly na dlouhé povídání. Byla jsem u první návštěvy Václava Havla na jihu, na budějovickém letišti si podala ruku s princem Charlesem, a když jsem psala o přípravě akrobatických letců na mistrovství světa, pilot Martin Stáhalík se mnou zalétal akrobatickou sestavu. Vysoko na obloze hlavou dolů jsem viděla, jak se země zakulacuje. To byly tak silné momenty, že se mi o nich dva měsíce zdálo a pochopila jsem, co piloti na létání mají. Jenže novinařina nejsou jen takovéto situace. Bavilo mě psát i o obyčejných lidech a jejich životě.

Vím, že v říjnu 1994 jsi přešla do Českého rozhlasu v Českých Budějovicích.

Moje životní filozofie je, že člověk by měl jít pořád dál. První rok poznáváš, seznamuješ se, druhý a třetí rok jdeš nahoru, čtvrtý rok jsi nahoře a pak už ti zbývá už jen sešup dolů. V podstatě jsem vždy po pěti letech, kromě rozhlasu, odcházela. A pracovat se zvukem byla velká výzva, protože hlasem se dá vyjádřit zase jiná emoce. Na podzim roku 1995 se zrodil jako úplně nový pořad pro ženy Dámská jízda, který moderuji dodnes, i když už jsem mimo aktivní pracovní proces. Pořád tam představuji zajímavé ženy, jejich životní příběhy, které mohou inspirovat ostatní. Nově od ledna každou sobotu odpoledne ještě připravuji pořad Místa v srdci, kde známé jihočeské osobnosti vyprávějí, kde je jim dobře. Známí se mi smějí, že mikrofon pro natáčení s sebou vozím i při výletě na kole. Co kdybych potkala někoho se zajímavým příběhem…

Přesto ses zase vrátila k psané novinařině.

Kruhy se mají uzavírat. Tak jsem v květnu 2009 až do roku 2011 nastoupila do Mladé fronty Dnes. Nejbližší mi byly sobotní publicistické rozhovory, kde jsem u piva v Masných krámech zpovídala známé Jihočechy. Píšu i pro časopis BUDlive, natáčím reportáže pro Regionální televizi Jižní Čechy a moderuji Klub R51 plus. Neumím být bez práce, potřebuji být v akci, je to jako jízda na tygrovi. Novinařina je úžasný adrenalin, který potřebuju k životu, je to můj životní styl.

Nechtěla jsi jít do Prahy? Přece jen Praha nabízí mnohem více příležitostí.

Ne, nikdy. V roce 1972 jsem potkala svého muže, měli jsme malé děti. Pravda je, že mi to tady vyhovuje. Do Prahy jsem ale pracovně jezdila často.

Dlouhá léta jsi spojená s Ledaxem.

Od chvíle, kdy jsem moderovala konferenci Senior Living. Senior Living je soužití se seniory, bydlení pro seniory. Seniorský věk s sebou přináší pro lidi určitá pohybová omezení, najednou se jim začalo bydlení víc uzpůsobovat. To všechno tady začínalo, byla tam úžasná témata a mě to nesmírně bavilo. Zjistila jsem, že lidi v Ledaxu postrkují ty věci správným a potřebným směrem, který je pro seniory výhodný a především jim umožní, aby žili plnohodnotně i ve chvíli, kdy už je ledacos trápí. Vznikaly domy s pečovatelskou službou, do té doby byly jen domovy důchodců. Najednou se prezentovalo, že lino nemůže být klouzavé, že musí být madla, takové maličkosti, a viděla jsem, že Ledax jde tou správnou cestou. Ukázal ostatním jak, začali se k tomu přidávat další. Když Zdravotní a sociální fakulta Jihočeské univerzity organizovala kdysi v Třeboni konferenci 55+, hovořilo se o tom, že generace 55+ bude nesmírně dominantní, senioři budou mít skvělé možnosti. Ale také chtějí zůstat v bytech a nechtějí nikam jít, potřebují pomoc pečovatelek. Pečovatelka seniorovi pomůže s tím, co je třeba, nebo mu poskytuje možnost popovídat si. Tady byl Ledax obrovským průkopníkem. Byla jsem ráda, že jsem s nimi byla spojovaná a viděla jsem, jak jdou pořád dopředu. Nejtěžší je přiznat si, že už něco nemůžeme dělat a nebát se přijmout pomoc. Ano, já vím, že to musíme nějakým způsobem zaplatit, ale dneska finanční možnosti jsou a tomu seniorovi to nesmírně usnadní život.

Hodně mluvíš o svém muži, jak dlouho jste spolu?

Brali jsme se 15. prosince 1973. Poznali jsme se ve dvaasedmdesátém. Mám pocit, že Tonda je můj přístav. Nikdy nežárlil na moji práci, vždycky mě podporoval, navzájem jsme se naučili spoustu věcí. On třeba nebyl žádný vášnivý čtenář, a dnes je. A já jsem nebyla vůbec žádná sportovkyně…

Ty musíš mít úžasnou fyzičku…

To nevím, ale mám chuť zkoušet nové věci. Když mě vzal můj muž poprvé na hory, tak byl dost v šoku. Když mi utáhnul dvojité vázání na kožených botách, cestu nahoru na Kobylu vlekem jsem profňukala bolestí a zpátky jsem to sjela pluhem. Jako skvělý lyžař tvrdí, že jsem důkazem toho, že i člověka po pětadvacítce lze naučit výborně lyžovat. Jako první dárek mi dal kolo. Jsme zvyklí trávit dovolenou aktivně, ale především si myslím, že to je i takový recept – a já to říkám i v Dámské jízdě - na spokojený partnerský vztah je třeba mít alespoň jednoho společného koníčka. Nebo dva. Tonda mě naučil windsurfing. Stejně tak přišel před 15 lety s tím, že bychom mohli jet někam na statek, kde mají koně. Čistila jsem koně prvně v životě a pak prakticky 13 let na koních jezdila v terénu. Protože mě můj muž nikdy nenechal ve štychu, tak jsem mu prostě důvěřovala. Bez kola si svůj život nedokážu představit, pro terénní jízdy máme i elektrokola. Prostě se snažíme žít aktivně. Ano, jednou přijde moment, kdy nebudu moct, ale myslím, že jakmile člověka něco bolí, píchá a on si sedne a dá si nohy nahoru, tak už to tělo se hrozně těžce rozpohybuje. Když můj muž začal mít v sedmadvaceti letech problémy se zády, každé ráno půl hodiny cvičil a cvičí dodnes. Svou pevnou vůlí je mi takovým zářným příkladem, že když se chce, všechno jde.

Takže na co sáhneš, to se Ti daří?

Ani náhodou. Mám třeba při uklízení syndrom posledního šuplíku. S vervou začnu, pak už mi chybí ten poslední šuplík a tam už mě to přestane bavit. Ale jinak si nestěžuju. Bydlíme od roku 1975 na stejném místě, v bytě 2 + 1. Mnohokrát jsme měli možnost se přestěhovat do většího, ale obě dcery studovaly a nechtěli jsme celý náš aktivní život splácet hypotéku. Byt jsme vylepšili, je to takové naše místo, kde jsme spokojení. Máme po rodičích se sestrou chalupu s velkou zahradou, kde třeba teď pěstuji rajčata a dýně na vysokých záhonech a bojuji se slimáky. Tvrdím, že člověk by měl věci dělat s chutí, ale někdy ji ze sebe musíš vydolovat. Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. Znám spoustu ženských, ale i chlapů, kteří stárnou s vnitřní aktivitou, s určitou živelností. Už mi něco nejde, tak mi půjde něco jiného. Nebát se pouštět do nových věcí. Myslím si, že pro chlapy je důchod mnohem těžší. Měli třeba jen práci, ale ženy měly i domácnost. Zase se musím vrátit ke společným koníčkům. My toho máme s Tondou tolik, že je nám někdy den krátký.

Píšeš něco sama pro sebe do šuplíku?

Ne, mě to nikdy nelákalo. Jednou mi moje sestra řekla, že bych měla napsat knížku. Uvažovala jsem o tom, když jsem měla rakovinu. Měla jsem pocit, že knížky, které vycházejí, jsou v podstatě spíše medicínské, neukazují tu naději, ani toho člověka, ani čím si procházíš. Na chemoterapiích to poznali, když jsem tam ležela, protože jsme se nebavili o nemocech, prostě jsme se zasmáli. Své lékařce jsem řekla: „Vy se postarejte o mé tělo, já se postarám o svou hlavu.“ A v momentě, kdy na mě přišly špatné myšlenky, sáhla jsem po zamilovaných Harlekýnkách, přestala se dívat na detektivky, přestala číst hororové knížky a snažila jsem se dávat si do hlavy pouze pozitivní myšlenky. Neměla jsem tendenci nechat se něčím omezit. Někdy jsem se do toho optimismu sice musela přemlouvat, ale jsem přesvědčená, že to jediné Ti může udělat pohodu. Věřím tomu, že když člověk vypouští pozitivní myšlenky, tak mu okolí ty pozitivní myšlenky vrací.

Na co se těšíš?

Těším se, až zase budeme normálně žít, až se budeme potkávat s rodinou, protože máme pět vnoučat, s přáteli. Až pojedeme na kolech do Kremsu na dobré víno, až si koupím u Libušky něco hezkého na sebe. A moc se těším, až se potkáme v Klubu R51 plus v Riegrovce. To jsou pro mě úžasné náboje, něco děláš a rozdáváš lidem radost, pohodu. Měli jsme tam spoustu hostů, ty ženské tam chodily a teď mě i na sídlišti potkají a ptají se, zda nevím, kdy bude zase Klub? Myslím si, že to jsou ty malé radosti, kterými bychom se měli všichni dopovat.

Jedna moje učitelka měla kdysi zdravotní problémy. Ačkoliv nebyla věřící, v nemocnici složila básničku, kterou si dodneška pamatuju: „Přicházím k Tobě, na očích slzy, Ty už mě takhle znáš, přicházím vždycky, když něco bolí, ve štěstí nemám čas.“ Myslím si, že to je v každém z nás, nemusíš věřit v Boha, ale musíš věřit v to, že se věci změní k lepšímu.

Děkuji za rozhovor.

Jana Grillová