Křížová cesta v Centru sociálních služeb Domus

V úterý 19. března, před Velikonočními svátky, jsme se na chvíli zastavili. Na postním setkání s modlitbou křížové cesty jsme se dotkli podstaty Velikonoc. 

Velikonoce jsou oslavou smrti a vzkříšení Ježíše Krista. 

Již dva tisíce let křesťany posiluje jistota víry, že na život nejsme sami. Těsně před svým návratem k Otci Pán Ježíš přislíbil: „Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“ (Mt 28,20). Tím ale řekl totéž i všem generacím po něm. 

Modlitba křížové cesty, kterou jsme spolu v domově prožili, není jen připomínkou nějakých historických událostí. Nebo jen příležitostí, jak si uvědomit, že náš život je plný bolavých skutečností. To víme i bez ní. 

Je to především způsob, jak propojit to těžké s Ježíšem Kristem a s jeho láskou. Jak prožít, že na život nejsme sami. Je tu Ježíš, který se nás chce ujmout a provést nás životem. Vždyť pro něho „žádná tma není temná; noc jako den svítí“ (Žl 139,12).

Žít v Ježíšově přítomnosti však neznamená pouze si uvědomovat, že Bůh někde je a nějak o nás ví… Svým vtělením s námi Ježíš navždy spojil svůj život. Tak intenzivně, že všechno, co žijeme, prožívá spolu s námi.

Ježíš však je s námi jinak než lidé. Oni jsou s námi jakoby „zvenčí“. Snaží se nás pochopit, potěšit, pomoct. Avšak Ježíš je v našem srdcí, je s námi „zevnitř“. To je úplně jiná kvalita. Není s námi jako ten, kdo nás na chvíli navštíví a projeví svůj soucit, a pak se vrátí domů. Ježíš s námi spojil svůj život naprosto a navždy. Tedy všechno, co prožíváme, prožívá s námi a rozumí nám. Protože právě On vzal na sebe na své křížové cestě naše starosti a bolesti. Vzal je na sebe před dvěma tisíci lety a udělal to jednou a pro vždy.

To je pro nás důvod, proč si nezoufat ani v těžkých situacích a nepropadat beznaději. Právě Jeho přítomnost v našem životě je cestou, jak s naději projít těžkostmi, jak to zvládnout. 

Ale nejen to. Pokud se svými selháními přijdeme k Pánu, dostaneme novou šanci. Bůh obnoví náš život. Protože Bůh začne být v našem životě přítomný. 

Křížová cesta může být tedy jedinečným nástrojem, jak se ještě úžeji spojit s Ježíšem a zakusit jeho dar uzdravení.  

Dnes už nejsme schopni zrekonstruovat Ježíšovu cestu od soudce Piláta až na Golgotu přesně krok za krokem. Ale zastavení, která vytvořila křesťanská tradice, jsou vyjádřením víry, že Ježíš je s námi v každé situaci, i když to necítíme. 

Modlitba křížové cesty je tedy příležitostí, abychom Ježíše na své vlastní životní cestě začali vidět. Ne jako toho, kdo stojí mimo nás, kdo sleduje, jak ji zvládáme, ale jako toho, kdo žije, raduje se a trpí v nás. Je to příležitost pro setkání s ním ve vlastním srdci.

Tak třeba zastavení křížové cesty, kde Ježíše nespravedlivě odsoudili na smrt. Mnohdy jsme i my zakusili nespravedlnost, odsuzování. Podobně Ježíšovy tři pády, které na své poslední cestě zakusil. Nepřipomínají naše životní selhání. Avšak On vstal a šel dál. Nebo jak Ježíši vzali poslední majetek, který měl. Šaty. Není i nám to blízké. Avšak o svobodu a osobní vztah s Otcem ho obrat nemohli.  

S tímto vědomím jsme vstoupili do slavení Velikonoc, kdy znovu si připomínáme skutečnost, že Ježíš po své smrti byl vzkříšen k věčnému životu. 

(čerpáno z myšlenek Vojtěcha Kodeta)

Za duchovní službu domova s přáním života v naději Beata Sikorová