Vladimír pracoval jako voják z povolání, protože po vojně nevěděl, co by mohl dělat. Podepsání vojny mu mimo jiné umožnilo i další studium. V tom období tak studoval v Brně a s rodinou žil ve Vimperku. Nakonec si jako místo k životu vybrali s ženou České Budějovice, když po 25 letech odešel do civilu a začal pracovat pro Ústřední automotoklub a ABA.

Manželský pár, který spojuje 53 let manželství, čelí teď té největší zkoušce. Vladimír se potýká s nevyléčitelnou nemocí a je na týmu Domácího hospice Ledax, aby mu ulevil od bolestí a byl tu pro něj a jeho paní, když bude potřeba. „O hospici jsem se dozvěděl od dcery Haničky, která pracuje v nemocnici. Od začátku bylo moje přání být doma, když jsem se to dozvěděl. To je lepší, než se plácat v nemocnici,“ vzpomíná Vladimír na moment, kdy padlo rozhodnutí, že se přesune domů, a dodává: „Když jsem odmítl léčbu, tak mi řekli, co všechno od hospice mohu očekávat. I tak jsem ale byl zvědavý.“

Je ale dobré vědět, že kdyby mu nebylo dobře, tak můžu zavolat vám a vy mi tu na něj dohlídnete.

Veškerý čas tráví se svojí ženou, která o něj s láskou pečuje a pro kterou je pomoc hospice velkou oporou: „Každé ráno musím jet obstarat zahradu, ale jsem nervózní z toho, že odjíždím od manžela, takže vždy hodně chvátám. Zároveň ještě nechceme využívat žádnou pečovatelku, protože já tu péči budu zvládat kdykoliv. Je ale dobré vědět, že kdyby mu nebylo dobře, tak můžu zavolat vám a vy mi tu na něj dohlídnete.”

Když mám dobrý den, tak nejraději sedím v kuchyni a pozoruju Danušku při vaření.

Vladimír je celoživotní labužník a poslední dobou se mu tento jeho koníček nejvíc propisuje ve snech: „Každý den se mi teď zdá, že vařím na starém zámku. Španělské ptáčky, peču jim prasata, kuřata. Zdálo se mi to teď tři dny po sobě. Byl jsem s nimi i na trhu v Kašperkách pro koření,“ směje se a dodává: „Největší radost mi teď udělá, když mi žena uvaří. Třeba včera jsme měli kuře s nádivkou a dneska řízky. Když mám dobrý den, tak nejraději sedím v kuchyni a pozoruju Danušku při vaření. Teď se cítím v pohodě, ale občas jsou i dny, kdy ani na jídlo nemám chuť. Léky mi ale naštěstí vždycky pomůžou.“ Společně strávený čas je teď tím nejcennější pro celou rodinu, a tak za Vladimírem pravidelně chodí dcery i vnoučata: „Radost mi dělá i nejmladší osmiletá vnučka, která za mnou chodí a vždycky se chce pomazlit.“

Zatím má dostatek sil i na řešení praktických věcí jako je například životní pojištění: „Když mi z pojišťovny řekli, že mám přijet, tak jsem jim vysvětloval, že to už s ohledem na stav není možné, a tak mi řekli, že mám zařídit plnou moc. Naštěstí mohou z úřadu přijít pracovníci k nám domů a plnou moc s námi vyřešit.“

I když by Vladimírovi nejvíc pomohl čerstvý vzduch a nějaká ta lehká procházka, byt ve třetím patře v domě bez výtahu tomu úplně nepřeje. Proto vyslovil přání se ještě podívat na zahradu, o kterou se jeho žena každý den stará a kterou společně budovali. Proto hospicový tým hledá možnosti, jak toto přání Vladimírovi splnit.

Tento sympatický muž má ještě jedno tajné přání, až přijde jeho čas. Zatím ho prozradil jen dceři, ale až přijde ten správný čas, podělí se o něj i se svojí paní. Dle svých slov ale doufá, že je na to ještě dost času. Teď si chce ještě užívat rodiny a skvělého kuchařského umění své ženy. Domácí hospic mu pomáhá tyto chvíle strávit důstojně a bez bolesti a paní Daně kryje záda.

---

Vidíte v naší práci smysl? Podpořte nás ve ve veřejné sbírce.

4 z 5 lidí si přejí zemřít doma obklopeni svými blízkými. My v Domácím hospici Ledax pracujeme už od roku 2017 na tom, aby se co nejvíce lidem toto přání splnilo. Jeden den péče multidisciplinárního týmu o jednoho klienta vyjde na 3 100 Kč. Část financování této péče hradíme také z darů od veřejnosti. Jakýkoliv příspěvek nám tak pomůže dopřát našim klientům více dnů doma s jejich blízkými.