Ledax o.p.s. – pečovatelská služba a další péče o seniory » Deník » Řvala jsem hrůzou: Maminko, nechci umřít! Bylo mi 12 let

Řvala jsem hrůzou: Maminko, nechci umřít! Bylo mi 12 let

ledax-vaneckova-cb14-1_denik-380

Zažila bombardování rodných Českých Budějovic a válečné útrapy, které prožívala už jako šestiletá dívka, jí poznamenaly zdraví. Pro jejího tatínka si gestapo přišlo hned 1. září 1939, zrovna 
v den, kdy se chystala prvně do školy.

Po šesti letech se
 s podlomeným zdravím tatínek z koncentračního tábora Buchenwald sice živý vrátil, ale citový vztah, který je před válkou spojoval, už nedokázali navázat.

Novinářka Dagmar Vaněčková (1933), rozená Vališová, zažívá desetiletí plná událostí, změn, radostí i smutků, období od šesti do dvanácti let, kdy byla válka, nejvíce ovlivnilo její bytí.

„Němci přišli do Českých Budějovic 15. března 1939 a   na ten den si stále i po těch letech moc dobře vzpomínám. Stáli jsme tenkrát venku, byl hrozně sychravý den, sněžilo. Němci jezdili v ulicích na motorkách s lodičkami, tanky sice nepřijely, ale stejně to bylo otřesné.

Hned začalo zatýkání nepřátel Říše. Tatínek byl už za první republiky členem městského zastupitelstva za komunistickou stranu. Přišli ho proto zavřít, jenže byl tenkrát zrovna v nemocnici. Tak si pro něj gestapo přišlo až
1. září, hned když vypukla válka. Nastalo hromadné zatýkání a k nám domů vtrhli brzo ráno. Vzbudili nás, ale tatínek už nebyl doma. Zrovna jsem se měla chystat na první školní den, šla jsem do první třídy.

Celý článek si můžete přečíst  ZDE